Připomeňme si

Pět let bojovali proti nadnárodní firmě, místní samosprávě a vládě. Pět let nejprve prohrávali, ale nakonec vyhrávali soudní bitvy. Přestože jim nakonec soudy dávají za pravdu, v praxi to nic nemění a oni opouštějí svůj domov. Řeč je o rodině sedláka Rajtera a mexické firmě Nemak, která navzdory soudním verdiktům dál rozšiřuje svou toxickou fabriku v průmyslové zóně u Mostu.

Cestou do severočeské Moravěvsi fouká prudký vítr se sněhem a deštěm. Nad rovnou asfaltkou létají káňata a poštolky, kolem nic než pole. Ves zeje prázdnotou. Čtvercový prostor mezi domy vyplňuje pár stromů, kam člověk šlápne, zapadne do kluzkého bahna. Dvůr největšího stavení zaplňují traktory a zemědělské stroje. „Nemá to cenu. Úřady nedokážou prosadit právo, už nevěřím, že tu fabriku něco zastaví,“ říká Jan Rajter mladší. On a jeho rodina se proto rozhodli svůj boj s mexickou hliníkárnou vzdát. Podle uzavřené dohody koupí mostecká radnice od Rajterů desítky hektarů půdy sousedící s průmyslovou zónou a sedláci za to zastaví své žaloby vůči Nemaku. Výkupní částka nebyla zveřejněna.

„Odstěhujeme se jinam. Koupíme půdu a budeme dál hospodařit, ale tady končíme,“ říká Rajter mladší. Jeho otec, pětasedmdesátiletý sedlák s bílým strništěm, vítá návštěvníky pevným stiskem ruky. „Je to zvláštní pocit. Život jako by uběhl naprázdno. Jen jsme se tu patnáct let zdržovali,“ popisuje své pocity.…