Cože, volby?

A je to tu znovu. Politici jsou těhotní řadou zásadních sdělení, rozjíždí se mítinky, vylepují plakáty a vyvěšují billboardy. Neklamné znamení, že se blíží volby do poslanecké sněmovny. Je třeba začít přemýšlet, co tuto zem a nás v ní vlastně čeká.

Bezmocní a nechápaví

Mimořádný okamžik, v němž svobodní občané volbou rozhodují o dalším osudu své země, zažívají polistopadoví Češi pošesté – a už je to dost nudí. Zatímco minulých voleb do sněmovny se zúčastnilo osmapadesát procent populace, teď se k urnám podle průzkumů chystá zhruba polovina. Ta druhá část – říkají sociologové – prý neví, koho volit, nerozumí politice a nevěří politikům, považuje volby za zbytečnost anebo její příslušníci sami sebe vidí jako bezmocné nicky, které nic nezmůžou a na nic nemají vliv.

Přitom důkazů o tom, že lidé mohou ve volbách měnit hodně, máme více než dost. Ať už šlo o hlasování do Senátu, krajů či sněmovny, vždy se něco zásadního změnilo. Senátní volby zabránily změnám ústavy či volebního zákona, krajské zase vytvořily pravicové většiny, které úspěšně konkurují levicovému centru. A to nemluvíme o hlasování do sněmovny.

Téměř na den přesně před čtyřmi lety na této stránce stálo: „Naposled zveřejněné předvolební průzkumy ukazují, že hlavním kandidátem na vítězství je ODS. Dávají také tušit, že příští vláda se bez ní neobejde.“ Jenže pak si veřejnost řekla, že si nechce zopakovat opoziční smlouvu, nedůvěřuje protievropské politice Václava Klause a netouží po experimentech s českou společností. ODS volby prohrála a vznikla koaliční vláda, která nepochybně zemi posunula kupředu – alespoň v prvních letech svého mandátu.

I v těch letošních volbách je ve hře řada scénářů, které mohou zemi vtisknout různou tvář. A stejně jako před čtyřmi lety je i dnes velmi těžké předvídat, jak volební klání dopadne.

S Paroubkem ke znárodnění

Výsledky průzkumů jsou totiž velmi vratké. Třeba nyní se na scéně objevila Strana zelených, která má šanci usednout ve sněmovně. Ale stačí, aby se těsně před volbami dostala v průzkumech pod pět procent, a řada voličů jí odpadne, protože se budou bát o svůj ztracený hlas.

Stejně tak se už nyní ukazuje, že Jiří Paroubek přepálil svou volební kampaň, kde silácká slova a výraz naštvaného šéfa nočního baru možná zabraly na extremističtější voliče, ale ty umírněnější zase odehnaly. Nemluvě o tom, že slib Paroubka, že ČSSD v případě volebního úspěchu nominuje na post prezidenta Miloše Zemana, doslova nutí k rozcupování volebního lístku s logem ČSSD. Estébácké praktiky na Hradě rozhodně nejsou potřeba.

Premiér je nyní rozčilený, že straně klesají preference, a vinu svádí na všechny kolem sebe: na nevýrazné poslance, v kampani málo pracovité regionální straníky či na ministra Davida Ratha. Přitom všichni jen plní, co si šéf dosud přál. Poslanci mlčí, protože jim zakázal mluvit, v regionech se nesnaží, neboť Paroubek chtěl postavit kampaň jenom na své osobě, a ministr zdravotnictví pouze vyslyšel jeho výzvu, ať v razanci nekouká nalevo ani napravo. Premiér jde vyzkoušenou cestou svého předchůdce Zemana, který všechny úspěchy přičítá sobě a prohry „líným vyžírkům“.

Kromě označení viníků pádu navrhl Paroubek i způsob, jak se znovu dostat nahoru: stačí prý odposlechnout, co lidem slibují stále populárnější zelení, a slibovat to taky. Problém ovšem je, že náhle zrozené řeči o ekologické vstřícnosti nebudou v ústech Paroubkova týmu znít příliš důvěryhodně. Socialisté měli osm let na to, aby se projevili jako strana citlivá k životnímu prostředí, ale zatím tato teze vždy prohrála s ekonomickou lobby. Ať už šlo o dálnici D 8, budování průmyslových zón, odmítání ekologických daní, podporu jezů na Labi, vyvlastňování soukromého majetku bez možnosti obrany kvůli silnicím a podobně.

Když už jsme u zelených: předseda vlády dal jasně najevo, že je nechce v parlamentu ani vidět. To potvrdilo obavu, že jako ideální cíl vidí menšinovou vládu opřenou o komunisty. Předseda KSČM, někdejší agent politické policie Vojtěch Filip přitom během nedávného zahájení volební kampaně přednesl projev, po kterém by i těm největším stoupencům spolupráce s rudými měl ztuhnout úsměv.

„Komunisté kapitalismus nechtěli v roce 1989, nechceme ho dnes a není pro nás perspektivou ani do budoucna,“ prohlásil Filip. A dodal: „Ekonomickým základem kapitalismu bylo a je soukromé vlastnictví.“ Po tomto slibu znárodnění předseda českých komunistů veřejnost uklidnil, že jeho strana už neplánuje žádný „krvavý třídní boj“ (nekrvavý je ovšem úplně jiná kapitola) a že „vnitřní, a zejména vnější podmínky v současné době neumožňují, aby hned po volebním vítězství levicových stran vznikla Česká socialistická republika“. Takže opatrné kličky stranou: bolševici vyhlašují demokratické společnosti otevřenou válku, chtějí se vrátit před listopad a za svou podporu menšinové Paroubkově vládě budou chtít ústupky vedoucí právě tímto směrem.

Ve výloze Vlastimil

Právě pro tuto hrozbu rudo-růžové „normalizační smlouvy“ je lepší vidina občanských, ne sociálních demokratů v příští vládě. Rozhodně to ovšem není vidina čistě radostná. ODS už sice není tou zapouzdřenou partají, jakou byla ještě před čtyřmi lety, nicméně v jejím čele jsou stále matadoři smluvněopoziční éry, v níž se tu rozmohly současné korupční problémy i bolševický nárůst. Jednou z hlavních tváří této „nové“ ODS je stále Vlastimil Tlustý, muž zosobňující pro příliš mnoho voličů nepřijatelný kariérismus a hochštaplerství. Je to jeden z našich nejlepších ekonomických odborníků, vysvětlují členové ODS Tlustého neotřesitelnou pozici. Možná mají pravdu, ale i tak vnější pozorovatel nechápe, proč musí takto poznamenaný – a na zlepšení svého obrazu navíc ani příliš nepracující – muž stát zrovna ve stranické výkladní skříni a ne někde na odborném postu v pozadí.

Nejde však jen o Tlustého. Vždyť místopředsedou strany je i Pavel Bém, jenž raději na pražském magistrátu vybudoval koalici s ČSSD, než aby vytvořil administrativu s ideově spřízněnými Evropskými demokraty. Nebo Jan Zahradil, jenž těsně před volbami 2002 navrhoval velkou koalici ČSSD a ODS, protože by nejlépe hájila národní zájmy.

I v ODS se říká, že k potřebné změně by došlo jedině tehdy, kdyby zůstala i potřetí v opozici. Pak by teprve nastalo zemětřesení, které by dosavadní ztuhlé „kádry“ smetlo, a k hladině by vyplavaly nadějné osobnosti z regionů. To by bezesporu bylo ku prospěchu. Jenže totéž by nyní potřebovala i sociální demokracie, takže nezbývá než si vybírat menší zlo.

A při chladné analýze možných povolebních vlád z toho občanští demokraté vycházejí lépe. V tomto ohledu jim skutečně více než sociálním demokratům pomáhá vidina Strany zelených v parlamentu či případné vládě. Je totiž jisté, že zelení by s lidovci nějaký frontální útok na Evropskou unii a životní prostředí, čehož se u ODS lze obávat, nepovolili.

Samozřejmě špatná by nemusela být ani koalice sociálních demokratů, lidovců a zelených. Pravdu má ale Miroslav Kalousek, že to by bylo možné pouze ve chvíli, kdy by ČSSD a KSČM neměly dohromady ve sněmovně více než 101 hlasů, jak je tomu dnes. Pak se totiž ČSSD vláda nevláda více ohlíží po komunistech a menší partneři jsou jen jako stafáž.

Nejen ze dvou extremistů

Parlamentní volby budou mít zásadní vliv i na to, kdo příště zasedne na post prezidenta. U ODS už kandidáta známe. Je nepochybné, že to Václav Klaus bude mít těžší než posledně. Komunisté možná budou tentokrát méně ochotní ho podpořit, protože úkol, který mu svěřili, tedy aby jim pomohl z temného kouta, už splnil. Jestliže vznikne menšinová vláda ČSSD, bude určitě součástí dohody o podpoře i společný kandidát na Hrad. Ve chvíli, kdy se ale do dalších kol probojuje vedle Klause nějaký umírněný adept, sáhnou komunisté s velkou pravděpodobností znovu po dnešním prezidentovi. Mají společný velký cíl: rozbití Evropské unie.

Sociální demokraté zatím hovoří o Miloši Zemanovi, kterého by většina této strany podpořila, stejně jako komunisté a v případě nouze nepochybně i někteří občanští demokraté, kteří si ho oblíbili v době opoziční smlouvy. Své adepty na prezidenta ještě nezveřejnili lidovci a zelení. Jsou to sice menší strany, a tak tahají za kratší konec, ale jejich hlas může být v patové situaci klíčový. Oni především také mohou rozvířit situaci, kdy by se nevybíralo jen ze dvou extremistů, ale měli bychom šanci i na někoho slušného a zajímavého.