Co zavinil doktor Chán
Únor 2003, centrální Írán. Okolí městečka Natanz asi 160 kilometrů jižně od Teheránu. Pustá pláň se táhne až k obzoru, v jednom místě však jednotvárnost pohledu narušuje obrovské staveniště. Právě k němu míří konvoj luxusních vozů.
Únor 2003, centrální Írán. Okolí městečka Natanz asi 160 kilometrů jižně od Teheránu. Pustá pláň se táhne až k obzoru, v jednom místě však jednotvárnost pohledu narušuje obrovské staveniště. Právě k němu míří konvoj luxusních vozů.
Auta zastavují uprostřed komplexu. Vystupují z nich inspektoři Mezinárodní agentury pro atomovou energii v čele s jejím ředitelem Muhammadem Baradejem. Dostali tip od íránských disidentů, a jdou proto téměř najisto. Skutečnost však předčí jejich nejčernější očekávání.
Vzniká tu obrovská podzemní továrna, dobře chráněná před leteckými údery ze vzduchu. V jedné z hal úžas inspektorů kulminuje: blyští se tu asi 160 válcových přístrojů vyrovnaných v řadách za sebou, součástky ke stovkám dalších se povalují různě kolem. Jsou to centrifugy pro obohacování uranu. „To, co uviděl, Baradeje opravdu šokovalo. Byl ohromen tím, jak pokročilé to bylo,“ řekl později jeden z inspektorů časopisu Science. Lesklé přístroje, na něž tým kontrolorů narazil, dokáže vyrobit a používat jen několik zemí na světě.
Íránští vůdci sice s Baradejovou inspekcí předem souhlasili, ovšem jen se skřípěním zubů a teprve po měsících nátlaku. Na šokující odhalení ale reagovali pouze pokrčením ramen: Žádný zákon jsme neporušili. Jsou to zařízení pro mírový jaderný program. Chceme postupně vybudovat až šest jaderných elektráren, palivo pro jejich reaktory si budeme vyrábět sami. Vše, co…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu