Paměť rodinného alba

Proti času listuji rodinným albem. Svatební fotky našich, mírně zažloutlé, ale poetickým nádechem doby už poněkud zašlé. Jak se ti dva mohli jen vzít? Máma je drobná osůbka, co ve svatebním vypadá nesmírně křehce. Táta vedle ní působí jako Herkules. Možná, aby ji ochránil. Ona kvůli němu opustila svět divadel a galerií, protože jak říká on, malovat a kreslit může i na venkově. Může, jenomže z klasického 3+1 na spořilovském sídlišti je domek se zahradou, kde se nezastavíš. Místo štětce hrábě, místo palety sekačka na trávu.

On je z rodu sedláků. Spojený se svou rodnou hroudou na život a na smrt. Nikdy by za ní do Prahy nešel. Cokoli změnit na dvoře velikosti fotbalového hřiště je nemožné. Jednou tu máma chtěla uzoučký záhonek, který by oddělil zámkovou dlažbu od trávníku. Vypadalo to na rozvod. Máma je ale umíněná. Tvrdohlavější než sedlák.

Její táta byl voják z povolání, máma vychovatelka. Na svatební fotce se děda drží jako generál. Ještě dnes mu ostře řezaná brada dodává mužný výraz a přivřené oči snivost. Ročník devětadvacet. Po válce se rozhodl změnit svět. Jen mu bylo osmnáct, nechal se naverbovat k policii. Nakonec se stal trenérem lehké atletiky, závodně střílel. Kam převeleli oddíl, musel i on. Babička začínala jako telefonistka v jakémsi pražském podniku. Jedináček, který si touhu po sourozencích vynahrazoval mládežnickým hnutím. Recitace, divadlo, letní tábory, brigády… Co oni, to ona. A tak se v rámci budování republiky stala komunistkou snad…