Mimochodem

Nedávno jsem se chystal přenocovat na jednom pařížském nádraží. Mramorem obložená hala pod secesní kovovou střechou, znehybnělé eskalátory, šňůra zavřených pokladen, ventilátory s teplým vzduchem a sinavé světlo výbojek nad přecpanými odpadkovými koši. Jinými slovy surrealistické noční zátiší akcentované několika vzrostlými palmami. Další formy organického života zastupovali popelaví holubi hřadující na traverzách, po lavičkách rozložení klošárdi a rezignovaní pasažéři, jimž rovněž ujel poslední vlak. Po jedné hodině kdesi v hlubinách železničního molocha zarachotila plechová roleta. Po chvíli se objevila skupina barevných uklízečů doprovázená bílými policisty a vojáky. Odlišnou chůzí, uniformami i objekty sevřenými v horních končetinách evokovali příchod eskorty a trestanců na pracovní úsek. Vzápětí reprezentanty života v nádražním vestibulu vehementně vykázali do nočního mrholení. „V rámci druhého stupně Vigipirate (preventivní protiteroristická opatření) je třeba celou dvoranu nejenom uklidit, ale především zkontrolovat,“ prohlásil jeden z policistů u dveří nemilosrdně rozevřených vstříc studené pařížské noci. „A nemohli bychom přijít zpět třeba za hodinu?“ ozval se někdo z budoucích cestujících. „Nádraží se otevírá v pět!“ Zámek cvakl a jepičí diskuse skončila.

Při bloumání opuštěnými ulicemi vytanula vzpomínka na totožný zážitek před osmnácti lety v Marseille. Tehdy bylo léto a vestibul byl obležen mladými lidmi z celé…