Chybu je třeba hledat u nás

Českou společnost zasáhl příběh malého Erika, který byl adoptován švédskou rodinou a následně zemřel zřejmě díky špatné péči rodičů. Chvílemi se z veřejné diskuse zdá, že na vině je princip zahraničních adopcí. To je ale velmi povrchní a až nebezpečný soud.

Ráda bych dopředu konstatovala, že neznám spis tohoto případu, nechci proto dělat konkrétní závěry. Přesto považuji za nutné připomenout, jaký osud často romské děti v Česku čeká. V praxi, kterou jsem v kanceláři ombudsmana mohla vcelku dobře poznat, úřady děti z romských rodin odebírají s jistou lehkostí a z důvodů, které se rozhodně dají řešit, aniž by muselo dojít k odebrání dítěte. Místo toho, aby se rodinám pomáhalo zvládat těžkosti, do kterých se dostaly díky okolnostem, které mnohdy nemohly ovlivnit, odeberou se jim děti.

Jenže to má ten důsledek, že ty pak zůstávají až do plnoletosti v ústavech, protože nikdo neprojevuje ochotu je adoptovat. Mimochodem to byl i případ Erika. Ačkoli byl rok nabízen k adopci, nikdo z Čechů o něj neprojevil zájem. A to přesto, že šlo o malé a zdravé dítě, které jsou při žádostech o osvojení nejvyhledávanější.

Pro romské děti či děti s postižením jsou pak mnohdy poslední šancí prožít dětství a dospívání v rodinném prostředí právě zahraniční adopce. Zaskočila mě popiska pod fotografií Erika v deníku Právo, kde stojí: „V brněnském kojeneckém ústavu se malý Erik cítil velmi dobře.“ Implikuje to dojem, že ústav je příjemnější a lepší jistota než adopce…