Připomeňme si

Vede se o nich jedna z nejdůležitějších debat současnosti. Pro jedny jsou překážkou pokroku a štěstí a musí padnout, jinak padne tato země. Pro druhé jsou naopak zdí chránící samu naši existenci před nepěkným koncem. Limity těžby. Přinášíme vzpomínku na časy, kdy nikoho nenapadlo o nich ani šeptnout.

„Musíme se tam podívat, než to zasypou,“ prohlásil v neděli vždycky otec, odešel pro Škodu 100 a vyrazili jsme na ten zvláštní výlet. Tříletá krčila jsem se úzkostí na zadním sedadle, haldy hluché hlíny se týden co týden víc přibližovaly silnici. Doufala jsem, že projedeme dřív, než nás zavalí. Po obzoru se jak pavouk pomalu sunul obří stroj zvaný zakladač. Vesnice byla poloprázdná, domy otrhané. Otec se pozdravil s těmi, kdo ještě zůstali. Znali se. „Vesnice ustoupily těžbě uhlí,“ psalo se v novinách. Bylo mi to divné. Schopnost vnímat jazyk a používat jej ve mně rostla spolu s tím, jak rostlo město Nový Most. Stavěla jsem slova, stavěly se domy. Stavěla jsem věty, byly tu ulice. Text, jeho syntax, se pro mě stal plánem města. A najít v něm fungující cestu, zkratku! Jaké dobrodružství! V jazyce ustoupit znamenalo udělat krok dozadu. Jenže ty vesnice žádný krok neudělaly. Najednou nebyly. Budovy, lidi, vztahy, místo, které zmizelo. Rána v krajině. Rána v rodině.

Dědu přestěhovali do Bíliny. Selská ložnice ze statku se do panelákové garsonky sotva vešla. Vypadala tam trapně…