Mimochodem

Zvěčnělý historik Antonín Klimek ve svém stěžejním díle Boj o hrad podrobně prozkoumal zákulisí Masarykova vládnutí. Mimo jiné tu hojně cituje i z tajně pořízených záznamů hradních informátorů o různých kuloárových jednáních v podhradí. Zazní v nich několikrát větička, jež zřejmě patřila k dobovému žargonu politických machrů. Pokaždé jsem se nad ní znepokojeně zarazil. „Pojďme to dělat spolu!“ Kdyby si ji neříkali předáci parlamentních stran a frakcí, zněla by skoro jako výzva k milostným nemravnostem. Ale třeba byli tak nezkažení, že její kluzký podtón vůbec nevnímali a chtěli jen společně usilovat o mravní povznesení národa.

Dochoval se jen zápis, nevíme, jak se přitom tvářili. V očích jim možná plál ušlechtilý jas, možná po sobě mazaně pomrkávali. To, co víme o korupčních skandálech první republiky, nasvědčuje druhé možnosti, ale mravně zdokonalit národ by se jim asi stejně nepovedlo. Občan bývá k mravokárným snahám politiků dosti netečný. Povznášet se raději nechává básníky či písničkáři, o tvůrcích televizních seriálů ani nemluvě, zatímco od svého zástupce v parlamentu spíš očekává, že bude hájit jeho zájmy jako šíbr, co se vyzná v tlačenici. Zřejmě i proto se aktéři jednání o současných korupčních skandálech zatím nerozhodli, zda mají nechat svůj zrak planout, nebo raději pomrkávat. Ocení u nich voliči víc ušlechtilost, nebo mazanost?

Krátce před koncem totality mne podnik, kde jsem se zabýval distribucí knih, vyslal na postgraduální kurz…