Hrůza, podléháme tlaku

„Rozhodli jsme se pro stažení,“ řekl ve čtvrtek v televizi libanonský ministr obrany Abdul Rahím Murad. Pro toho, kdo sleduje dění na Blízkém východě, je to téměř senzační zpráva, navíc doprovázená skutečným pohybem armády. Znamená totiž, že syrské jednotky rozmístěné v této zemi se stáhnou – ne sice za hranice, ale alespoň do příhraničního údolí Bikáa. Zatím je ovšem na místě ostražitost, jak naznačuje pokračování výroku ministra Murada: „Zbývá ovšem ještě dojednat přesný harmonogram.“

Dočasnost známe i my

Nynější situaci v Libanonu, rozvířenou protisyrskými nepokoji po atentátu na bývalého premiéra Rafíka Harírího, mohou snad Češi chápat lépe než leckdo jiný. Většinu Libanonu okupuje už skoro třicet let Sýrie, jíž se obecně přičítá zavraždění Harírího, který vedl do jarních voleb opozici na protiokupační notě. A byť tuto okupaci měla ukončit již dohoda z jemenského Táifu v roce 1989 a vyžadují to rezoluce OSN, libanonská opozice i přední světoví státníci, Sýrie na ní až dosud trvala. Používala přitom stejné argumenty jako Sovětský svaz při zdůvodňování své okupace Československa. Za prvé: Naše vojska jsou v Libanonu rozmístěna pouze dočasně. Za druhé: Vojska stáhneme, až o to požádá libanonská vláda. Damašek se přitom postaral o to, aby v Bejrútu vládl jemu nakloněný kabinet – štrougalovský, řekli by Češi. Tím překvapivěji působí razantní změny po zavraždění Harírího 14. února.

V Libanonu se totiž…