Chceme se smířit

Musíme si pomáhat. To by bylo pěkné motto evropské cesty George Bushe, zvlášť s ohledem na to, jak Amerika už dvakrát Evropě pomohla v době nejtěžší a nyní, když má sama problémy, očekává něco podobného od Evropy. Jenže nám zní tento slogan divně, jako připomínka toho, že každý máme nějaký ten škraloup, ale co jsme si, to jsme si. Musíme se smířit. Ani takové motto nevyzní jako ideál – působí jako planý imperativ v rozvodovém řízení. Chceme se smířit a pomáhat si. To už je lepší a tak mělo vyznít i Bushovo turné po Evropě. Bylo v tomto smyslu úspěšné, nebo neúspěšné? Záleží na kritériu posouzení. Všichni účastníci byli happy. Nikdo nic nezkazil, nikdo se nikomu neomlouval, nikdo svá rozhodnutí neměnil, nikdo žádnou smlouvu nepodepsal… Takže smír alespoň před TV kamerami panoval. A co se týče vzájemné pomoci? Skeptik by nad atlantickou vazbou zlomil hůl a dokládal by, že Evropa již preferuje Čínu a Rusko. Euforik by očekával, že Bush podepíše Kjótský protokol a Chirac uvítá francouzské vojáky v Iráku. Realista si všímá spíše drobných posunů a ty nejsou zdaleka temné.

Bush se silnými kartami

Porovnáme-li euro-americké rozepře z doby rozhodování o válce proti Saddámově Iráku s dneškem, hodně věcí se uhladilo. Jak ukázala Bushova evropská návštěva, sice především po emoční stránce, ale i to je velké plus. Vše nasvědčuje tomu, že přirovnávat Bushe a jeho politiku k…