Cesta do Usámovy vlasti

Jsou tu zakázaná kina, přitom satelit se stovkami programů je běžnou domácí výbavou. Muž nesmí na ulici oslovit cizí ženu, každý má ale mobilní telefon, s nímž lze nerušeně flirtovat. Ženy nesmí řídit auto, stále častěji ale vedou svůj vlastní podnik. Na dohled od nákupních center západního stylu se veřejně popravuje. Je klíčovým spojencem Západu a přitom také rodiště a základna jeho největších nepřátel. To všechno je Saúdská Arábie. Stále jedna z nejtajemnějších a přitom nejvlivnějších zemí dnešního světa.

V oáze volnosti

Je právě deset minut před osmou večer a na hlavní obchodní třídě v Rijádu je téměř prázdno. Po šestiproudé, na zdejší poměry spíš klidnější silnici projíždějí široká japonská nebo americká auta, obchody i restaurace jsou ale zavřené. Ne kvůli nočnímu klidu. Právě probíhá poslední, od rána pátá modlitba a zákon nařizuje na minutu přesně všechno zavřít, jinak hrozí vysoká pokuta. „Promiňte, jste muslim?“ ptá se ostraha jednoho z obchodních center cizince, který se rozhodl zhruba půlhodinovou přestávku přečkat na lavičce v pasáži. Po zamítavé odpovědi ukazuje černý šerif k východu. Nevěřící musí čekat venku na ulici.

Během několika minut je ale všechno jinak. Mřížové rolety letí vzhůru, obchody se plní zákazníky a auta se štosují u speciálních bankomatů, kde lze vybírat peníze přímo od volantu. V oblečení vládne černá a bílá. V černém chodí povinně všechny ženy – černý plášť až na zem doplňuje povinný šátek. Většina má i burku, tedy zakrytí obličeje. Pro muže takové předpisy nejsou, stejně ale všichni nosí dlouhé, většinou bílé košile a arabské šátky svých předků. Se zákazníky se do obchodů vrací také mravnostní policie mutawwa, pro cizince těžko rozpoznatelní muži v civilu, kteří hlídají, jak jsou ženy oblečené nebo jestli se zjevně cizí muži a ženy mezi sebou nebaví. To všechno se ale hlídá mnohem více venku na ulici nebo v malých obchodech. Velká obchodní centra jsou vlastně oázou volnosti v mezích zákona. Tady nakupují ženy samy s dětmi, zatímco na ně venku čeká auto s řidičem nebo taxík. Za peníze z vlastních kreditních karet si mohou koupit kosmetiku a evropské moderní oblečení určené domů, do soukromí své rodiny. Mohou si tu koupit i DVD s posledními hollywoodskými trháky, všemožnou hudbu nebo západní ženské časopisy, byť je nutné počítat s tím, že některé fotky jsou začerněné fixem nebo je prodavači rovnou preventivně vytrhali. Policie je namátkově kontroluje a náznak odhaleného ženského těla nebo třeba článek o báječném životě singles může trestat pokutou. V obchodním domě se mohou také zastavit na internetu, který je na stojanech přístupný bezplatně. Svět nákupů s relativní volností končí hodinu před půlnocí, všichni usedají do přistavených aut a zvolna pomíjející dopravní zácpou se sunou k domovu.

Úžasná zkušenost

Navzdory modernímu vzhledu rijádských ulic a nevšednímu počtu na Západě vzdělaných lidí patří Saúdská Arábie stále k nejvíce uzavřeným zemím světa. Turistická víza prakticky nevydává a vstup povoluje pouze muslimským poutníkům směřujícím do Mekky, gastarbeiterům a obchodníkům. Navíc pokud už člověk vízum dostane, musí se mít na pozoru. Platí zákaz praktikovat jiné náboženství než islám, takže je třeba vyloučeno přivést si s sebou Bibli. Platí zákaz fotografovat na ulici. Bedekry a nezvykle důrazné pokyny z ambasád upozorňují muže, aby se na ulicích vyvarovali jakéhokoli kontaktu s místními ženami. Ženy-cizinky se musí přizpůsobit ještě o poznání více: nosit předepsané oblečení, chovat se nenápadně, peníze vybírat jen u ženských bankomatů, v restauraci sedět jen ve vyhrazeném oddělení nebo raději vůbec ne. A myslet na to, že v Saúdské Arábii jsou muži a ženy dvě vzájemně oddělené skupiny lidí.

S tímhle výhledem přijela před dvěma lety do Rijádu i Eva Bradová, která využila služeb zprostředkovatelské agentury a přijala v jedné ze zdejších nemocnic práci zdravotní sestry. Hodnotí-li dosavadní život, kdy se pohybuje především na lince nemocnice–cizinecké městečko, převládají u ní zcela dobré dojmy. Ve špičkově vybavené nemocnici zvládla odbornou angličtinu i americký systém léčby s přísnými zdravotními postupy a mnohem větší mírou samostatnosti. Také si zvykla žít v areálech chráněných samopalníky. „Necítíme se tu nebezpečně, každý den chodím ven, mohu využít autobusy, které nás vozí nakoupit. Povinné černé oblečení mi vůbec nevadí. Naopak je to celé úžasná životní zkušenost.“

Saúdská Arábie, nejkonzervativnější muslimská země, sebevědomý strážce odkazu svého rodáka proroka Mohameda a rozhodující hráč na trhu se strategickou ropou, byla dlouho považována za pevného spojence Západu. Sice kritizovaným za porušování lidských práv či neexistenci demokratických institucí, jako jsou politické strany či parlament, ale také dostatečně mocným, než aby jej šlo ze západních pozic jen tak snadno poučovat a umravňovat. Po odhalení detailů teroristického útoku na Ameriku z jedenáctého září 2001 ale oběhla svět jedna hodně nepříjemná zpráva. Patnáct z devatenácti útočníků byli občané saúdskoarabského království. Najednou pominulo kouzlo, z Arabie Felix, jak se jižní Arábie kdysi nazývala, se stalo rodiště Usámy bin Ládina a místo vzniku militantního wahhábismu, islámské odnože, která je nejen ideologií teroristů, ale také dominantní náboženskou doktrínou saúdského státu. Tohle všechno vytváří rámec pro vtíravou otázku, jak to vlastně s tím západním spojenectvím v Saúdské Arábii je.

Nevolejte mým sestrám

Je středa odpoledne a po jedné z dálnic v centru Rijádu se pomalu sune nekonečná kolona aut. Jedno z nich, luxusní béžový opel s koženými sedačkami, řídí mladý muž v tradičním saúdském oblečení a černých brýlích. Abdulazíz Al Jeraisy (22) jede právě z přednášek na státní univerzitě, kde studuje medicínu. Jede svým autem, jak jinak, do malých a špinavých autobusů používaných jihoasijskými dělníky ještě nikdy nevstoupil a jiná hromadná doprava v třímilionovém Rijádu nejezdí. Auto mu podobně jako téměř všem jeho spolužákům zaplatili rodiče, stejně jako příležitostné cesty do Evropy, kam se ze zvědavosti čas od času vydává. „Otec podniká ve stavebnictví, ale nejsme žádní boháči, spíš něco jako střední třída,“ poznamenává, když zastavuje u třípodlažního domu obehnaného vysokou zdí. Abdulazíz není žádný radikál, obdivuje ekonomický úspěch západní Evropy a rád do ní jezdí, má tam přátele. O útoku jedenáctého září mluví jako o zločinu: „Terorismus nemá oporu v Koránu, Usáma převrací islám vzhůru nohama.“ V polovině února patřil mezi ty, kteří se zúčastnili vůbec prvních komunálních voleb v jeho zemi, a na plány modernizovat politický sytém a vůbec život v království přikyvuje. Pokud bude patřit budoucnost Saúdské Arábie lidem, jako je on, může Evropa klidně spát, i když není zrovna příkladem pokroku. „Neměl bych problém, kdyby ženy dostaly právo řídit auto, na velbloudu ale také jezdili pouze muži a s auty je to stejné,“ říká tichým hlasem. Volby do králova poradního sboru, tzv. šúry, by sice uvítal, její přeměnu na klasický parlament si ale nepřeje. „Dnešní systém mi vyhovuje. Královská rodina je uzpůsobena vládnutí, dělají to dobře.“ Podobně mluví o případném volebním právu žen. „V budoucnu je to možné, ale musí se to zvážit. Ve Švýcarsku taky dostali napřed hlasovací právo muži a ženy až za několik desetiletí.“ Jaké nevýhody by mělo podle něj okamžité udělení volebního práva ženám? Taková otázka obvykle naráží na nepochopení. Slovo změna má v nejkonzervativnější arabské zemi zcela jiný význam než třeba ve středu Evropy, kde se všechno mění co dvacet let. „Nepotřebujeme, aby nás někdo měnil, změníme se sami, až budeme chtít. My si žijeme svým tempem.“ To platí i v jeho soukromém životě. Za dva roky, až dostuduje, si bude hledat místo v nemocnici a také manželku. Buď si nějaké všimne sám, nebo jej upozorní sestry, matka nebo dohazovačky. Pak se musí sejít otcové, všechno dohodnout, pak znova otcové už v přítomnosti budoucích manželů, a až padne slib sňatku, tak spolu mohou začít mluvit o samotě i novomanželé. „Taková je tradice,“ říká Abdulazíz. „Od té doby, co máme telefony, vyměňují si někteří tajně čísla a pak si mohou mimo kontrolu rodičů volat, já to ale nedělám. Proč? Také by mi nebylo příjemné, kdyby někdo tajně volal mým sestrám.“

Othman Abahussein je jedním ze šéfů firmy obchodující se zdravotnickými potřebami a sám sebe řadí mezi jednoznačné příznivce modernismu. Jeho nadřízenou je žena, zřejmě nejznámější saúdská podnikatelka Lubna Olayan, která v minulosti šokovala na ekonomickém fóru v Džidě tím, že si během svého vystoupení nevzala šátek. Pan Abahussein s tím problém nemá, stejně jako s tím, že by měl ve své firmě pracovat dohromady s ženami. „V byznysu to nejde oddělovat, chce to ale čas,“ poznamenává. Zatím tedy jeho šéfová a další ženské zaměstnankyně sedí v jiné budově a setkávají se jen na přesně plánovaných poradách. I on se na saúdskoarabskou definici pokroku dívá skrze možnost volit své zástupce v parlamentu, zrušení přísných pravidel pro pohyb žen. „Pro naši rodinu už to ani neplatí, manželka pracuje v nadaci, má svoji kreditní kartu, auto a řidiče, jezdí ven, kdy chce. Stát už hodně v ostražitosti polevil, teď je nesvoboda žen hodně věcí rodin.“ Nad otázkou, kde tedy leží hranice, za které už určitě nechce jít, má ale jasno. „Pro mě je ale nepřijatelné žít jako v Evropě bez manželství. Ani nechci, abychom dopadli jako v Emirátech, kde se prodává alkohol. Tomu musíme zabránit a k tomu je naše náboženská policie dobrá. Rozhodně se má ale chovat slušněji k cizincům a místo křiku pomalu vysvětlovat, že tady máme jinou kulturu.“

Faisal Aldamer pracuje jako ekonomický poradce na jednom z vládních úřadů. Jeho názory jsou také na saúdské poměry nezvykle liberální. Horuje pro všeobecné volební právo, ženy za volantem a zřízení parlamentu, který by rozhodoval o nových zákonech. Sám sebe nazývá sekulárním muslimem. To neznamená, že by snad prosazoval cosi jako odluku státu od náboženských struktur, to si tady, v domovině proroka Mohameda, snad ani nikdo neumí představit. V tomto případě hlas pro „sekularismus“ znamená hlas pro možnost praktikovat i jiné víry než islám. Netradičnost pana Faisala se projevuje i tím, že před návštěvou z Evropy neschovává svoji manželku a dvě dcery kamsi do domu, ale normálně je představí. Všichni mluví anglicky, oba manželé studovali v Americe a Británii. Dcery, doma oblečené zcela po západním způsobu do džínsů a triček, mluví o své neochotě zakrývat si obličej a také plánech studovat v Německu medicínu. „Chtěl bych, aby si vybraly samy, a Německo je jejich nápad,“ říká pan Faisal. „A že neumí německy? Tak se přece naučí.“

Pilotkou u prince

V Saúdské Arábii sice proběhla velká ekonomická modernizace, čile se podniká, obchoduje, cestuje do zahraničí, informační technologie se rozvíjejí podobně rychle jako na Západě. Nic z toho ale nemělo vliv na sekularizaci státu. Civilní ústava neexistuje, vše je postavené na islámském právu – šaríji. Vláda kompletně kontroluje náboženský život obyvatel a vše se posuzuje z obecně islámských pozic – situace žen, dodržování lidských práv, terorismus.

Ahmad Turkestani by možná na první pohled u mnohých Evropanů plnil představu o vzhledu hlavního klíčníka v Usámově jeskynním úkrytu Tora-bora. Zpod šátku pod černýma očima a hustým obočím roste dlouhý naježený plnovous, který prozradí výraz ve tváři až při širokém úsměvu. Ve skutečnosti jde o profesora masové komunikace na rijádské univerzitě a člena Národní asociace pro lidská práva, rok fungující nevládní organizace. Absolventa americké univerzity, a jak říká, milovníka Ameriky. Debata s tímto mužem dobře prozrazuje, kde Saúdští Arabové, byť velmi naklonění modernizaci, vidí limity své lidsko-právní mise. „Západní kritéria lidských práv nejsou a nemohou být jediným standardem a my bychom neměli být posuzováni podle západní úrovně,“ říká Turkestani. „Přestat s trestáním homosexuality? To nejde, islámské právo projevy homosexuality zakazuje. Měli bychom být ale tolerantní a vymáhat toto nařízení pokud možno nerigidně.“ Podobně pan Turkestani mluví i o dalších tématech: Zrušit zákaz jiných náboženství? Jsme stoprocentně muslimská země, jinou víru nedovolují zákony. Svoboda slova? Jen v rámci šaríji. Zavedení parlamentní demokracie? Ano, ale krok za krokem. Teď byly komunální volby, mluví se o volbách do šúry. Volební právo pro ženy? Já jsem osobně pro, islámské zákony to nezakazují, pro část společnosti je to ale zatím neakceptovatelné ze sociálních důvodů. Naší lidé potřebují čas k změně názoru. Pak si vytvoříme vlastní tvář demokracie. – Tak v kostce vypadá debata s mužem, který v Saúdské Arábii stojí jasně na liberálních pozicích a jehož organizace sleduje násilí ve věznicích, hlídá spravedlivé rozhodování justice, kritizuje domácí násilí.

Paní Salwa Shaker je známou saúdskou televizní a rozhlasovou novinářkou a jednou ze čtyř žen, které se ve státní televizi na obrazovce objevují. Nutno říci, že není zrovna typickým úkazem saúdské společnosti. Když s ní v roce 1982 televize sepisovala smlouvu, byla vůbec první ženou před kamerou. Napřed ji v její práci podporoval otec, později její manžel, profesí televizní herec. Nyní má pravidelné ranní nebo večerní pořady, kde se svými hosty řeší různá ožehavá témata, naposled problém rozvodů z pohledu žen. I když je paní Shaker velkou kritičkou izolace saúdských žen, stížnosti na samotný fundament společnosti, islámské právo, od ní slyšet také není. „Saúdské ženy nejsou svobodné. Nemohou cestovat do zahraničí bez svolení manžela, je pro ně těžké se rozvést. Pro řadu žen je také důležité mít možnost řídit auto. Také mi vadí, že do řady zaměstnání ženy vůbec nepřijmou. Museli by jim poskytnout oddělené prostory a nejsou na to zařízeni. Tohle se ale mění, je to otázka několika let. Kritika ze Západu mi ale někdy vadí. Často neznají naši kulturu, naše tradice. Islám poskytuje ženám dostatečný prostor, je ale nutné se o to hlásit. Ale ženy neměly možnost číst o svých právech. Často nevědí, že mají právo dělit se s muži o všechno. Není snadné jim to sdělit. Mnoho žen teď podniká, to je jednoznačně nový trend.“

Ona sama ostatně není zdaleka jediná veřejně známá osoba, která se snaží o osvětu. Princ Al Waleed bin Talal, čtvrtý nejbohatší muž světa, velký zastánce modernizace, propagátor zrušení zákazu pro ženy řídit auto, najal jako pilota svého soukromého letadla saúdskou ženu.

Jedu do Iráku, tati

Příjezdová dálnice k hotelu Mariot v Rijádu je přehrazena policejními zábranami. Policisté se samopaly nervózně nakukují do kabin zastavujících aut a pomalu je pouští dál. Vchod do hotelu je obklíčen samopalníky v kuklách a mobilními rentgeny. Je začátek února a v Rijádu se rozbíhá konference o boji proti terorismu, kterou chce země potvrdit své spojenectví se Západem. „Jsme také obětí terorismu,“ hlásají velké tabule na chodbách hotelu a ukazují fotky z loňského útoku na rijádskou budovu ministerstva vnitra. Nápis není úplně od věci: za poslední dva roky je možné v Saúdské Arábii napočítat přes dvacet teroristických útoků, pravda převážně mířených na cizince. Odhadům počtu radikálů se sice všichni vyhýbají, podle některých analytiků ale může tvrdé jádro tvořit nějakých 500 až 2000 aktivistů, plus zhruba nějakých šest set, kteří teď sedí ve vězení.

Existují indicie, že vláda bere tuhle věc vážně. Ve městech je více kontrol, více omezení provozu kolem vládních budov, ale také třeba zákaz volně chodit do královského paláce. Saúdský vládce se sice stále drží tradice a pořádá pravidelné audience svých „poddaných“, strach o bezpečí ale všechno mění. Někdy ovšem paradoxně k větší otevřenosti. Zatímco ještě loni saúdskoarabská ambasáda v Praze odmítala vydat jediné vízum pro novináře, začátkem února tak učinila bez problémů a do Rijádu odjelo šest českých žurnalistů. Nesmí sice fotografovat na ulicích, mají přiděleného průvodce-hlídače a po opuštění hlavního města jsou policií vyzýváni k rychlému návratu, jinak se ale mohou volně pohybovat po městě a scházet se, s kým chtějí.

„Když si zdejší moc uvědomila, že i ona je terčem teroristických útoků, snaží se přijít na to, proč tomu tak je, a něco dělat. Opravdu jim nelze upřít snahu,“ říká jeden z diplomatů usazených v Rijádu. Vládnoucí moc si i díky pudu sebezáchovy uvědomila, že netolerance vůči křesťanům a Židům, dlouhá léta jeden z pilířů wahhábismu, už není cesta k upevňování saúdskoarabského státu, ale vlastně naopak: hraje do noty teroristům, kteří díky nenávisti, zhusta šířené oficiálními učebnicemi nebo imámy v mešitách, získávají nové stoupence. Byť to jde pomalu a těžko, vláda se začíná snažit trochu pozměnit učebnice, dohled nad školami nebo radikálními mešitami. Snahou snížit počet potenciálních rekrutů pro teroristy je třeba i program tzv. saúdizace pracovního procesu. Dostatek zahraničních pracovníků a vysoké příjmy rodičů totiž mladé lidi (přesnější čísla nejsou k dispozici) nenutí přijímat práci, v níž mají pocit podřadnosti. Zůstávají raději doma a volný čas tráví v mešitách a náboženských spolcích, často se silně protizápadním laděním. Vláda investuje do škol a rekvalifikačních kurzů a snaží se tyto mladé lidi dostat do práce.

K boji proti teroristům vláda využívá i média a boom informačních technologií. Po výbuších zosnovaných al-Káidou připravilo ministerstvo informací ve spolupráci se státní televizí pořad, v němž ukazovali sirotky po zabitých Saúdských Arabech s komentářem, že tohle nemohli udělat skuteční muslimové. Úředníci ministerstva informací také posílají maily mladým lidem, které mají vytipované jako potenciální radikály, a přesvědčují je o špatnosti teroristů. V rámci jednoho ze seriálů státní televize se například objevila směšná postava mladého teroristy. Tvůrci seriálu pak čelili výhrůžkám, nic se jim ale zatím nestalo. Postup proti radikálním imámům přes média se ukázal i na jiném příkladě. Nedávno jeden z vlivných duchovních vyzýval věřící, aby jeli do Iráku bojovat proti Američanům. Zanedlouho volal duchovnímu jeho syn, pobývající zrovna v USA, že se rozhodl vyslyšet otce a odejít do Iráku také. Otec začal syna přesvědčovat, aby to nedělal. Vtip byl ale v tom, že syn chtěl otcovo zanícení pouze vyzkoušet a o všem pak pověděl novinářům. Ti o případu napsali a duchovní měl ostudu: cizí posílal na smrt, synovi v tom chtěl ale zabránit.

Saúdská Arábie ale má velmi špatnou pověst země nebezpečné pro cizince. Podepisují se na tom příklady jako ten z loňského léta. Zpravodajové BBC se po příjezdu do jedné z nebezpečných čtvrtí Rijádu dostali do palby mužů z kolemjedoucího auta. Za přihlížení kolemjdoucích zůstal kameraman ležet na zemi mrtvý a reportér těžce zraněný. Přitom se pohybovali s řidičem a tlumočníkem dodanými ministerstvem informací. Případ se nevyšetřil, viníci nejsou známi. Případ se nesnažili rozmotat ani saúdští novináři, takový styl novinářské práce v této zemi není zvykem. I západní znalci saúdských poměrů proto říkají, že pro člověka zvenčí je značně obtížné proniknout do toho, co stát skutečně proti radikálům podniká. Jisté je jen to, že něco se děje.

Muhammad nemá strach

V polovině prosince proběhla v Rijádu protirežimní demonstrace svolaná exilovým Hnutím za reformu islámu v Arábii. Tresty za takovou účast byly tvrdé – patnáct účastníků včetně jedné ženy bylo odsouzeno ke stu až dvě stě padesáti ranám bičem.

Právě podobné události jako by vracely řeči o nadějné cestě k modernizaci do bodu nula. Pokud ale mají optimisté pravdu, může i toto být jen poslední záchvěv starých časů. Možná typičtější obrázek nabízejí strážci Mohamedova odkazu každému, kdo navštíví jejich šúru, neboli panovníkův poradní sbor. Král Fahd jej ustavil v roce 1992 a nevybavil žádnými výkonnými pravomocemi. Jeho členové, z velké většiny akademicky vzdělaní lidé, se prostě scházejí a debatují. Teď jich je devadesát a v příštím roce se čeká rozšíření na sto dvacet. A pak možná přeměna v opravdový volený parlament, říkají optimisté. Každopádně Saúdové jako by už chtěli být připraveni: v sídle šúry je už dnes připravený plně vybavený, nyní ale prázdný jednací sál pro 466 poslanců. Jedním z nich by mohl být třeba Muhammad Bakr. Na Západě vzdělaný ekonom a pozdější privatizátor jednoho ze saúdských přístavů se stal členem šúry před čtyřmi lety a profiluje se tam jako modernista. „Nemám o to strach,“ komentuje s úsměvem téma saúdsko-západního spojenectví. „Máme dnes ekonomickou sílu a potřebujeme klidné trhy pro naše zboží. Naši lidé chtějí klid, vzdělání a lepší život.“

Dárek od Alláha

Učitel Radža Rupel z nepálského Káthmándú přijel do Rijádu před rokem a začal pracovat jako elektrikář. Vydělá za měsíc v přepočtu nějakých sto padesát eur čistého, tedy dvakrát víc než doma, pokud by tam sehnal slušné místo. Něco platí za malou místnost v ubytovně na periferii, kde s třemi dalšími Nepálci v provizorních podmínkách přespává. Polovinu z peněz posílá domů, z další umořuje dluh u agentury, která mu práci sehnala. Zatímco české zdravotní sestry splatí dluh agentuře během prvního měsíce, panu Rupelovi to potrvá dva roky. „Vadí mi, jak je tu život svázaný tolika pravidly, chci tu ale zůstat aspoň deset let. Pořád pracuju, skoro neutrácím a šetřím,“ poznamenává v hloučku svých krajanů, s nimiž se každý pátek, jediný den volna, schází na kus řeči v centru města.

V Saúdské Arábii žije šest milionů cizinců. Dělají nejen dělníky, ale také taxikáře, prodavače, průvodčí, zkrátka všechno možné. V zemi pracují libanonští novináři, egyptští učitelé, indičtí počítačoví technici. Právě život Radži Rupela představuje temnější stránku saúdského blahobytu. Dělníci z jižní Asie mají do Rijádu a dalších měst poměrně snadný přístup, také ale žádná zaměstnanecká práva a překvapivě malé platy. Díky nim země funguje, protože Saúdští Arabové manuální práci neberou a raději žijí z podpory svých rodičů. Mohou si to dovolit, protože platy úředníků, učitelů a dalších státních zaměstnanců či vysoce kvalifikovaných cizinců dosahují německé úrovně. I domorodci žijí často chudě, například beduíni či lidé z venkova nebo bez vzdělání, všem ostatním ale příjmy z ropy umožňují západní životní úroveň.

Ten zázrak se stal koncem třicátých let, kdy britští experti přesvědčili krále vyprahlé země, aby souhlasil s geologickým průzkumem. Vyplatilo se, neboť dnes jsou to s přičiněním Alláha Saúdští Arabové, kdo disponují největšími zásobami ropy na světě. Ložiska začala původně spravovat Američany spoluvlastněná Arabsko-americká společnost neboli ARAMCO. V sedmdesátých letech se ale vláda s olejáři dohodla na převzetí firmy, která je dnes stoprocentně státní. To například znamená, že loni díky vysokým cenám ropy utržil státní rozpočet o 33 miliard dolarů víc, než se plánovalo. Část příjmů spotřebuje rozvětvená královská rodina čítající přes deset tisíc členů. Zbytek se dělí mezi obyvatelstvo. Jak? To je otázka. Z velké části patrně tím, že se neplatí daně. Dále bezplatným školstvím (studenti naopak dostávají slušné kapesné), zdravotnictvím a důchody pro státní zaměstnance. Stát také poskytuje svým občanům velmi výhodné půjčky na nákup domu nebo rozjezd podnikání dokonce s minusovým úrokem. Další cestou, jak podpořit místní byznysmeny, je to, že každý cizinec potřebuje k podnikání minimálně padesátiprocentní saúdský podíl. Běžná středostavovská rodina má tedy dům, několik aut, moderně vybavenou domácnost. Na dovolenou létá do Evropy.

Snažíme se to hlídat,

říká ministr pro islámské záležitosti Saleh bin Abdul Aziz

Jak vysoká je radikalizace mladých lidí v Saúdské Arábii?

I v křesťanských zemích existuje mnoho tenzí a radikalismus. Média na Západě ráda hodnotí islám, to ale může dělat jedině země, jako je Saúdská Arábie.

Co děláte pro to, aby radikálové neměli na mladé lidi vliv?

Snažíme se debatovat i s radikály. Teroristé, kteří žijí ve skrytu, s námi do dialogu nepůjdou, ale jejich sympatizanti ano a ti s námi mohou debatovat o ideálech teroristů. Oslovili jsme přes internet osm set takových lidí.

Proč tolerujete nadace, přes které proudí podpora teroristům? Slibovali jste, že je budete zavírat.

Nechceme je tolerovat, ale charity existují všude ve světě a není snadné je zavřít. Dobrovolné sbírky se nedají jen tak zastavit. Převody peněz jsme ale ztížili.

Kdy budou moci ženy volit?

To je jeden z principů, který pozorně posuzujeme. Chce to čas, abychom nevnesli do života v této zemi chaos.

Proč tolerujete imámy, kteří kážou proti Izraeli a na podporu sebevražedných útoků?

Mohu říci, že poslední dva tři roky počet kázání chválících teroristy klesá. Snažíme se to hlídat. Snažíme se je přesvědčovat, že žádný sebevražedný atentátník do ráje nepřijde. Působíme na imámy v tom smyslu, že zabíjení lidí je proti principům islámu.

Otázky a odpovědi jsou výběrem z tiskové konference, kterou ministr Saleh poskytl v rámci konference o boji proti terorismu.