Španělský plebiscit o evropské ústavě je ze všeho nejvíc generální zkouškou na mnohem obtížnější klání. Že bude ústava schválena, je totiž víceméně jisté. To však vůbec neznamená, že se nebudou příznivcům ústavy při nočním sčítání hlasů blyštět nervózní krůpěje potu na čele. Jde totiž o to, jakým způsobem ANO zazní.
Španělsko je ve vztahu k Evropské unii premiantem a nebylo jako místo konání vůbec prvního v sérii referend vybráno náhodou. Na Iberském poloostrově je Evropská unie po desetiletích fašistické diktatury symbolem všeho dobrého a odpůrce aby člověk pohledal. Bezbřehý optimismus Španělů, jejichž země se uvnitř EU proměnila z pochybného zapadákova v moderní a utěšeně naducanou zemi, se promítne i do nedělního hlasování – průzkumy naznačují, že nadpoloviční většina řekne své ANO, přestože minimálně dvě třetiny obyvatel Španělska o samotném textu smlouvy dohromady vůbec nic nevědí. Španělsko navíc opsalo ve vztahu k evropské konstituci příkladný oblouk. Sebestředné zablokování textu kvůli počtu hlasů v Radě ministrů vystřídala usilovná kampaň na podporu přesně téhož textu vedená všemi významnými politickými stranami – tedy i původně uraženými lidovci.
Proč tedy nervozita? Od Španělska se neočekává nic menšího, než že udá tón. Zpoza Pyrenejí by se měl ozvat ryčný válečný pokřik přesvědčených eurooptimistů, jejichž nadšení strhne i část brblajících skeptiků v zemích, jako je Británie, Dánsko nebo Česko. O úspěchu referenda rozhodne zájem voličů…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu