Kam mizí duše našich měst

Každý, kdo je unášen hektickým rytmem současné městské civilizace, ten pocit zná. Aspoň na chvíli zastavit, zpomalit tempo a nabrat dech. Ve zdejších městech je to ale čím dál těžší. Modernistické přestavby zatím mnoho „koutů k nadechnutí“ nenabízejí. A budoucnost těch několika pozůstalých oáz, kde ještě zcela neturisticky tepe život v historických konturách, je v éře velkých investorů a bezradných radních nejistá.

Eiffelovka a co bude dál

Ten úchvatný pohled ze srázu k řece Svratce zná Jana Čuříková dokonale: z oken svého malého domku se na něj dívá už pětadvacet let. Podobně jako většinu obyvatel 132 domků shluklých na okraji opuštěného lomu za Brnem sem paní Čuříkovou ale přitáhlo něco jiného než jen krásné okolí. V Kamenné kolonii, která zde vznikla v roce 1925 jako čtvrť chudých dělníků, totiž vládne atmosféra, která už jinde není k nalezení. Malé domky jsou na sebe těsně nalepeny a vzájemně propojeny malými uličkami a schůdky. Všude září barvy: někde má domek sytě žlutou omítku a modrý štít, opodál se dům na rohu ulice pyšní barevnými kachlíčky ŕ la Gaudí. „Nejdříve jsem sem chodila na procházky a fascinoval mě zdejší duch. Staré babičky tu sedávaly venku na lavičkách, kolem pobíhala volně zvířata. Lidé tu žili společně na ulici. To se mi líbilo,“ říká výtvarnice a astroložka Čuříková, zatímco jí usedá na ruku jeden ze čtyř zvířecích členů…