Akustická kapela, která posouvá žánr improvizované hudby a jazzu někam dál, pryč z nudy donekonečna opakovaných klišé, se dnes vidí v našich klubech vzácně. Čas od času má ale publikum štěstí. Poslední lednovou neděli zavítalo do pražského klubu Vagon mezinárodní kvarteto 4Walls. Nehledě na svůj věkový průměr okolo 60 let vyzařovala kapela ohromnou energii, hrála od první noty s fantastickým nasazením a hudebníci na sebe citlivě reagovali i v těch nejdivočejších improvizacích. Poměrně zběsile se ovšem jevily také texty skladeb – na jazzmany nebývale politické.
Skunk místo sýčka
Na první pohled připomínalo kvarteto 4Walls typickou jazzovou formaci. Jedinou nástrojovou podivnost představovala basová španělka místo kontrabasu, jinak na scéně stály standardní bicí a klavír. S úderem prvního akordu a zvláště od okamžiku, kdy se zapojil anglický zpěvák Phil Minton, musel ale posluchač úvodní dojem přehodnotit. Rozezněla se vysoce expresivní a emocemi nabitá hudba plná přeryvů, záseků, oblouků, výšin i proláklin. Trochu freejazz, trochu kabaret, něco z idiomu atonální hudby a la Schoenberg a výrazného divadelního stylu, jímž kdysi inspiroval svět francouzský dramatik a režisér Antonin Artaud. Zpěvák Phil Minton rozprostřel před posluchači ve Vagonu svou neuvěřitelně širokou zvukovou paletu s vrčením, kňučením, syčením, tokáním a štěkáním, a když bylo potřeba, tak i melodií. Jeho spoluhráči nezůstávali pozadu. Zvláště americký bubeník Michael…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
