Vánoce v ráji papoušků

Potomci a známí českých imigrantů v Brazílii, kteří pracovali pro Jana Antonína Baťu, chtějí umět česky a učitelka vyslaná českým státem to zařídí.

V ohni to zapraskalo, plameny lačně pohltily tužkou popsané stránky a Brazilka Marina Trachtová (79) se zapřisáhla: „Už nikdy se nebudu učit česky!“ A ani náhodou. To tak, aby se jí český manžel Jindřich, „ten chlapík v kovbojské pláštěnce“, zase smál.

Hádka vzplála v roce 1950 a od té doby se v rodině Trachtů v malém městečku Bataypora v brazilském státě Mato Grosso do Sul o češtině už nemluvilo. Když si oba manželé před oltářem slibovali věrnost, chtěli umět jak brazilskou portugalštinu, tak češtinu, aby se dokázali hladce dorozumět, ale všechno se zadrhlo na jednom nechtěném úsměvu. Paní Marině čeština dělala o to větší problém, že se nenacházela v zemi, kde se jí mluví. Zatímco Jindřich slyšel portugalštinu kolem sebe neustále, ona si musela velmi ztuha představovat, jak asi zní v té daleké neznámé zemi volání na trhu nebo pořad v rádiu. Když tedy jednou zase probíhala domácí česko-portugalská lekce a Jindřich pronesl osudnou větu „ty to vyslovuješ, jako když se učí mluvit malé dítě“ doprovázenou úsměvem, popadla Marina sešit, hodila ho do ohně a s češtinou byl amen.

Teď o padesát pět let později sedí Marina v lavici v útulné škole Jana Antonína Bati a dřevěná židle pro děti ji tlačí do zad. Na školním dvoře vřeští ve větvích stromů hejno zelených papoušků a pod stromem sedí ropucha velikosti štěněte. Marina přišla s dalšími padesáti žáky na hodinu češtiny, protože má pocit, že když se přece jen naučí česky, jako by byla o něco blíž svému dnes zesnulému muži. Také se jí líbí na Moravě, kde se byli manželé ještě spolu po pádu železné opony podívat na Jindřichovy příbuzné. „Ježíš, bylo to tam krásný, nechtěla jsem se vrátit, ale Jindra říkal, že už by si znova nezvyknul.“ Ovšem Marina se chystá k další návštěvě – na habilitaci vnuka Evandra, který si na brněnské fakultě dodělává doktorát z veterinářství. A především se chce naučit základní fráze, aby se s příbuznými lépe domluvila a mohla si třeba objednat v restauraci milované pivo.

Zápas pod vrtulemi

Dnes je to třetí nebo možná čtvrtá ledová sprcha, co si na sebe pouštím, než vyrazím učit. Když jsem letos v létě doma v Česku dělala konkurz na místo učitelky češtiny u krajanské komunity v Brazílii, příjemně jsme si s komisí popovídali na téma cestování po latinskoamerickém venkově. Říkala jsem tehdy, že ráda jezdím sem a tam a zbožňuju bohem zapomenuté kraje. Teď se mi onen rozhovor začíná vracet.

Z městečka Nova Andradina, kde bydlím, je do sousední Bataypory, kde se odehrávají moje hodiny českého jazyka a kultury, asi dvacet kilometrů. Je prosinec, tedy místní jaro. Venku pětatřicet stupňů ve stínu kombinovaných s dusnem horké sauny. A za chvilku bude hůř, jak mne všichni horlivě ujišťují. Na Vánoce totiž začíná léto. Představuju si ten nastávající vánoční čas a pod sprchou mi připadá, že se to dá přežít. Po vstupu do žlutě natřeného betonového domečku, v němž se decentně schovávají dvě mrňavé učebny, začínám svůj názor na meteorologickou předpověď měnit. Nemám šanci, projede mi hlavou, když na mne dýchne horká vlna žáky naplněné třídy kombinovaná s příšerným hukotem obrovských vrtulí dvou předpotopních větráků, které zajišťují alespoň lehce dýchatelný vzduch. Musím křičet, abych byla aspoň trochu slyšet, ale po půl hodině mne vlastní jekot zcela vyčerpá a větráky-letadla vypínám. Za pár horkým dusnem nasáklých vteřin je opět rezignovaně zapínám.

Hodina je navzdory mým aklimatizačním potížím v plném proudu, žáci dorazili ze všech koutů městečka založeného Janem Antonínem Baťou a jejich rozzářené obličeje na mne působí jako naplno zapnutá klimatizace.

Čeští předkové Batayporu před padesáti lety doslova vyrvali mačetami místní džungli (po níž se jmenuje celý stát Mato Grosso do Sul – Hustý jižní prales) a oni teď chtějí poznat jazyk země, v níž mají kořeny. Jejich brazilští kamarádi a kamarádi těchto kamarádů namačkaní v lavicích jsou zase zvědaví na tu cizokrajnou zvláštnost jménem čeština, a tak přišli taky.

Příjmení? Nemám

Abych se doma mohla naučit jména žáků, prosím, aby je napsali na kolující listinu. „Nome e apelido, por favor!“ – jméno a příjmení, prosím, volám přes větráky a všichni snaživě vyplňují. Jen jeden slabý hlásek najednou začíná sveřepě tvrdit, že příjmení nemá. A pak ještě jeden. To přece není možné, říkám si a přepadne mne lehká panika, že jsem se ocitla v místech, kde nejenže dávají papoušci dobrou noc, ale taky tady děti nemají žádná příjmení. Na svůj omyl přijdu až doma. Pročítám listinu a zjišťuji, že na ní stojí např. Viktoria Hruštička nebo Jindřich Šprt. Pod vlivem španělštiny, kterou jsem v poslední době používala mnohem častěji než portugalštinu, jsem totiž použila španělské slovo pro příjmení, které v brazilské portugalštině znamená „přezdívka“.

Hodina uplynula, ani jsme si nevšimli, že už je vlastně konec, hlavním bodem programu byla fráze jmenuji se a na konci hodiny lidová píseň Ej lásko lásko. Ta měla takový úspěch, že se pak na školním dvoře rozléhalo volání, jak láska není stálá, jako voděnka mezi břehama.

A tohle se opakuje každý den. Sprcha, nástup do džípu paní Dolores Baťa Arambašičové (57), vnučky Jana Antonína Bati a zakladatelky místní České kulturní kanceláře, vstup do horké vlny, boj s větráky a na závěr Ej lásko lásko, které zní každý den o něco vroucněji. Za všechno vlastně může nadšení paní Dolores pro moravský a český folklor. Když této právničce zemřeli před deseti lety rodiče a ona se rozhodla přestěhovat z hektického Sao Paula na rodinnou farmu v Hustém jižním pralese, musela opustit i český folklorní kroužek, který ve velkém městě fungoval. A to by se nemohla jmenovat Baťová, aby nějaký nový prostě nezaložila. Dala se dohromady s místními potomky Čechů a jejich brazilskými kamarády a začali zpívat a tancovat pro radost. Teď už vystupují na různých oslavách a nedávno vyhráli národní soutěž brazilského Rotary klubu. Zájem o ně mají i místní média, asi před dvěma týdny jejich vystoupení natáčel největší brazilský televizní koncern TV Globo. „Říká se, že Brazílie je země, která nemá historii, ale to není pravda, my ji máme, je jí kultura imigrantů, co sem přišli z Evropy,“ říká na obrazovce vážným hlasem evidentně užaslé reportérce muž oděný do slováckého kroje, Eurico Félix da Silva, jenž vyrostl v brazilské domácnosti paní Mariny Trachtové. Vedoucí kroužku Dolores taky dlouhá léta, kdy ještě nemohla jako potomek rodiny Baťů bez obav překročit hranice komunistického státu, žádala spolu s ostatními Čechy usazenými v Brazílii o pomoc při výuce češtiny, již ona a její děti začaly zapomínat. Komunisté však žádosti ignorovali a až po listopadu 1989 se věci začaly hýbat správným směrem. A letos se poprvé uskutečňuje díky spolupráci ministerstva školství a zahraničních věcí brazilská vzdělávací „mise“, jíž se účastním také já.

Dnes ovšem místo učení jdeme „tlouci voletem“, což je rozkošný brazilský výraz pro sousedskou konverzaci. Celá „třída“ je pozvaná k rodině Trachtů, na malou farmu kousek za městečkem na smažené sladkovodní ryby, které nalovila paní Marina se svým synem Henriquinhem. Nad jídlem se tady tráví nejvíc společného času, protože v Bataypoře není žádné kino, divadlo ani knihovna. Nejčastěji se tedy po práci sportuje v místním tenisovém klubu nebo na fotbalovém hřišti a chodí se do sauny. Místní natolik milují vedro, že potřebují každý týden ještě extra nášup. Důležitým koníčkem je ještě lov ryb, někdy krokodýlů (ti mají lepší maso, jak mi vysvětlil truhlář Henriquinho, jeden z mých nejnadanějších žáků).

Paní Marina má v městečku neoficiální funkci „matriarchy“ místního dění, její dům postavený na pozemku věnovaném Antonínem Baťou jednomu z nejvěrnějších spolupracovníků Jindřichu Trachtovi stojí v centru městečka a schází se tady rozmanitá společnost. Nejenže Marina měla sama čtyři děti, ale také dvě místní děti adoptovala a dnes pečuje také o tři papoušky létající volně po zahradě. Před několika měsíci měla papoušků doma padesát. Jeden z jejích vnuků, veterinář Evandro, se totiž specializuje na divoké ptactvo a zdejší policie mu nosí mláďata zabavená pašerákům. Do těch pak doma Marina láduje pinzetou vařenou kukuřici, aby je mohla vypustit do volné přírody. Trio, co má doma, však do přírody odletět netoužilo a zase se vrátilo k Marině na zahradu.

Ticho, ty prašivý kluku

Hovor plyne jako voděnka mezi břehama a Marina s ostatními začíná vzpomínat na svého muže Jindřicha. Ten sem dorazil v roce 1949, když prchal z Veselí nad Moravou, kde pracoval v továrně. Nechtěl poslouchat novopečené komunistické vládce továrny i celé země. Před válkou tento budoucí starosta Bataypory studoval na univerzitě filologii, ale pak nacisté vysoké školy zavřeli a on se do škamen po osvobození už nevrátil; zůstal ve fabrice. Poté, co se jako imigrant dostal do Brazílie, vyhledal Jana Antonína Baťu, který se zde usadil už před časem po německé okupaci republiky a „kolonizoval“ místní venkov, stavěl továrny na boty, mosty a zakládal farmy. Tehdy třicetiletý Jindřich nejdříve vedl pilu, ale postupně se z něj stal jeden z nejbližších Baťových spolupracovníků a přátel. Společnými silami nejrůznějších evropských emigrantů pak z bažinaté krajiny porostlé pralesní vegetací vzniklo malé úhledné městečko. Po smrti Bati, když dostal pan Trachta brazilské občanství, začal v Bataypoře (neboli v indiánském jazyce guaraní Baťově dobré vodě) starostovat a učit ve škole.

Jeho děti umět česky chtěli, ale on to považoval za zbytečné: nedoufal, že se do vlasti ještě někdy podívá, a netoužil ani po tom, aby se na komunismus jezdili dívat jeho potomci. Ze své minulosti také líčil jen drobné věci, z nichž dnes jeho žena a děti skládají nedokonalou mozaiku. „Nechtěl vzpomínat, spálil mosty a říkal, že bez toho by tady nemohl začít od nuly znova,“ přemýšlí dcera Leonida, učitelka a tajemnice místní školy. Její syn, veterinář Evandro se rozhodl mosty naopak postavit a dnes je doktorandem brněnské univerzity a horlivým propagátorem české kultury v Brazílii. Najednou se ke mně tajnůstkářsky přitočí další člen Trachtovic klanu, syn Dalibor. „Markéto, co to znamená ty prašivý kluku?“ zašeptá. Nevěřím svým uším, protože můj žák, který na hodině nemůže pořádně vyslovit jakýkoli český shluk souhlásek, najednou bez přízvuku říká ty prašivý kluku. „Opravdu to znamená ,kluk, co má svrab‘?“ Ano, asi ano, musím mu chtě nechtě potvrdit, i když tuším, že se jedná o něco mimořádně delikátního. Tatínek Trachta totiž s dětmi sice česky nemluvil, ale česky jim v rozčilení spílal za jejich lumpárny. „Prašivého kluka“ používal často a jeho velké děti se mohou potrhat smíchy, když zjistí, že je to opravdu kluk, co má svrab, a že jim táta s překladem nelhal. Na hodinách pak, když se rozdovádění dospělí nemohou utišit a hulákají stejně jako jejich děti, které jsem učila o hodinu dřív, funguje zaklínadlo ticho, ty prašivý kluku stejně dokonale jako kdysi doma u Trachtů.

Na taneční farmě

Počasí se ustálilo na jednotvárném cyklu: suché vedro se pomalu stupňuje do dusna a vygraduje do krátkého deště. Poté se o půl stupně ochladí a pak se to celé opakuje. Říkáme si navzájem s obyvateli městečka zdvořilé pozdravy: „Dobrý den, to je ale teplo.“ Nebo: „To je ale dusno.“ A nejraději: „Úžasně sprchlo.“

Kromě toho zrají manga. Po mém příjezdu byla brčálově zelená, teď dostávají jakousi panenskou červeň. Mangovníky jsou rozložité a dominují celé krajině protkané poli a pastvinami. Kusy džungle za městem rámují pole a plní funkci remízků, v nichž v žijí jaguáři, papoušci, kolibříci, jedovatí hadi, mravenečníci, hmyz, ještěři a tukani. Na okrajích těchto „remízků“ si také stavěli před padesáti lety farmáři své příbytky, tehdy ještě ze dřeva. Prales tehdy také zabíral mnohem více místa. Když se stavěla Nova Andradina, kde teď bydlím, její zakladatel a přítel Jana Antonína Bati pan Prado nechal volných asi 5000 hektarů džungle, která obklopovala městečko až do sedmdesátých let. Pak se ale začalo kácet ve velkém a protesty zakladatele umlčela slova o pokroku a nutném hospodářském rozvoji venkova. Na polích dodnes jako živoucí „memento džungle“ stojí osamělí velikáni, vysokánské napůl uschlé pralesní stromy.

Dnes už jsou moderní farmy betonové, protože dřevo je čím dál větší vzácnost a mnoho lidí ve svých „remízcích“ nekácí. Jejich obyvatelé totiž přijdou vhod. Mravenečníci pomáhají udržovat pole bez nepříjemných termitišť, ptáci a ještěrky nedovolí přemnožení moskytů a tukani s papoušky jsou prostě krásní a milovaní společníci farmářského bytí. Horší je to s jaguáry, ti si rádi přilepší teletem, a tak je potřeba volně pasoucí se stáda hlídat. Lov chráněných jaguárů je sice přísně zakázaný, ale pořád velmi oblíbený. Spory ekologů s farmáři tady velmi připomínají spory chovatelů ovcí s ochránci vlků v našich Beskydech.

Jedna taková farma jménem Baile (Tanec) leží asi pět kilometrů od městečka a žije na ní pan Fernando Prado (60), vnuk zakladatele Nové Andradiny, Chodí o berlích – v mládí se těžce zranil na motorce. Přijela jsem za ním, abych ho učila doma, protože cesta do sousední Bataypory ho stojí příliš mnoho sil. Fernando byl původním povoláním pilot, ale po úrazu se věnuje farmě zděděné po rodičích a také vlastní malou soukromou nemocnici. Při jedné z nedávných cest do Evropy se seznámil v letadle se zdravotní sestrou paní Růženou a letos na jaře se vzali. Růžena teď odjela do Česka, aby vyřídila potřebné formality týkající se sňatku. Fernando doufá, že díky hodinám v češtině pokročí a bude moci se svou Růžou čile konverzovat. Teď se společně domlouvají pomocí angličtiny, protože Fernandova žena zatím neumí portugalsky.

Farmář a ředitel nemocnice se na každou hodinu pečlivě připravuje, jeho domácí úkoly jsou vždycky téměř bez chyby a často se zapleteme do lingvistické srovnávací debaty, protože můj žák umí ještě latinsky, anglicky a italsky. Tomu odpovídá šíře zájmů. „Představ si, že přestali dovážet americký Time!“ vítá mne na jedné hodině můj žák. „Udělali nějakou brazilskou verzi, kde jsou zprávy z Číny a Jižní Koreje, ale mě zajímá Amerika!“ hrozí pěstí na nepřítomného distributora. Jeho rozhořčení chápu, ve zdejším novinovém stánku se sice dají koupit místní deníky a výborný týdeník Veja, ale pokud chce člověk sledovat zprávy ze zahraničí, příliš jich v místním tisku nenajde. Internet je pro mnoho obyvatel zdejších zemědělských městeček, která jsou podle Fernanda „jedna velká farma“, dostupným řešením, ale Fernando mu ještě nepřišel na chuť, protože „noviny jsou noviny“.

Hodiny s ním jsou díky často pozoruhodným dotazům typu „myslíš si, že původní latinský akuzativ předcházel italské předložce, která pak pravděpodobně přešla do angličtiny“ poučné především pro mě. Když naše akademická debata umlká, díváme se společně na tzv. „cukrové krmítko pro kolibříky“, což je místní oblíbený zdroj kontemplace. Na malé plastikové lahvičce, do níž se napustí trochu vody s cukrem, se vyjímají velké umělé květy. V těch je dírka, do které při troše štěstí strčí sosáček kolibřík a saje cukrovou vodu. Kolibříci jsou něžní a bázliví tvorové, takže když si na krmítko zvyknou, je to velká událost a pozorování mihotání barevných křidélek má hypnotický účinek, jímž se dá strávit libovolné množství času.

Ovšem mým nejoblíbenějším povyražením na Fernandově farmě jsou tukani. Žijí tady na obrovitém mangovníku společně malincí tukánci o velikosti našeho vrabce s párkem velkozobanovitých krasavců. Na jedné větvi je umístěné jakési podivné oplocené hnízdo a v něm vřeští tukaní potomek, co nezvládl první lekci létání. Spadl a natloukl si zoban. Fernando s Růžou tedy nešiku vrátili zpátky a hnízdo ještě ze stran zabezpečili pletivem, aby zase nesletěl a rodiče ho nepřestali krmit. Chvíli pozoruji, jak tukaní máma cpe potomkovi do zobanu kus nezralého manga, a odjíždím s vědomím, že jestli někde existuje prastarý otisk ráje, mohlo by to být někde tady.

Ježíšek s tajným přítelem

Období dusna postupně dosahuje svého vrcholu a déšť vydrží i celý den. To potom přijedu na hodinu a třída je téměř prázdná. „Prší,“ vysvětluje mi jedno z přítomných malých děvčátek. No a co? To snad Baťa zdejším usedlíkům před padesáti lety neukázal deštník? Ale vysvětlení je prosté: většina žáků se do školy sjíždí z okolních farem na kole a teď nepřijeli, protože asfaltové cesty jsou jen v samém centru městečka a okolní „polňačky“ mají konzistenci mazlavého sytě červeného bahna, což je asi pěkně nepříjemná překážka na cestě za vzděláním.

Při další hodině si však pro jistotu dám práci a připravím video s Maxipsem Fíkem. Je to mluvící pes a mluví v jednoduchých větách, na nichž se dá skvěle pilovat český přízvuk. „Ahoj, Ájo“ zní třídou jako bojový pokřik a první čardášové kroky na konci hodiny po dalším úmorném slovese chtít jsou pro všechny sice rébus, ale každopádně hodný rozlousknutí. Největší zapeklitost čardáše v brazilském městečku spočívá v tom, že jak děti, tak dospělí zvyklí na vlnivou sambu nedokážou tělo udržet strnulé v čardášové pozici. Jejich pasy, při prvních taktech pevné, se na konci písničky vždycky začnou smyslně vlnit do rytmu.

Můj obdiv k žákům každý den narůstá, dokážou si vyšetřit čas a každý den přijdou na hodinu, a chodí i teď na konci místního školního roku, kdy děti i dospělí mají před sebou vidinu prázdnin a dovolených. Vysvětlení té pilnosti se nabízejí různá a sami žáci mi po čase taky leccos osvětlili. Například to, že je pro ně zajímavé prolínání různých věkových a sociálních skupin: „na češtině“ se setkávají dospělí se svými malými dětmi, nebo třeba padesátiletá psycholožka, která sedí v lavici společně s osmiletou dcerou své služebné. V zemi, kde je státní vzdělání sice gratis, ale na velmi mizerné úrovni, a soukromé školy jsou jen pro vyšší vrstvu, je jazykový kurz také možnou vstupenkou k dalším příležitostem. Každý z mých žáků má v hlavě plán, co se svou základní znalostí češtiny podnikne. Ať je to cesta do Prahy nebo za českými příbuznými, či vidina práce v cestovním ruchu, možné obchodní kontakty nebo zlepšení orientace v evropských záležitostech.

Mnoho z mých žáků pracuje ve státní správě, v advokacii, v místní nemocnici, škole nebo jako zaměstnanci nezvykle velkého tenisového klubu či provozují drobná řemesla. Jejich dny v městečku s pár pravoúhlými ulicemi, parkem a několika desítkami obchodů se odvíjejí v příjemně pravidelném, táhlejším rytmu. „Všechno ale změnil internet,“ popisuje bývalý zaměstnanec místní radnice Eurico Félix da Silva (54), který si důchod zpestřuje dráhou spisovatele a sportovního rádiového reportéra. Když totiž před třemi lety dorazila možnost tzv. „banda larga“ neboli rychlého připojení i sem, znamenalo to pro rozvoj městečka mnohem víc než všechny vzdělávací a ekonomické programy dohromady. Farmáři ze stovek kilometrů vzdálených farem, na něž vedou nepříliš průjezdné cesty, dnes obchodují se svým dobytkem na síti, veterináři jsou nalogovaní na „messengeru“ a intelektuálové si čtou španělský, portugalský či anglický tisk, k němuž dosud neměli žádný možný přístup, protože sem chodí veškeré tiskoviny se zpožděním a v malém počtu. Hudební nadšenci a filmoví fanoušci stahují hudbu a filmy a kdo nemá doma rychlé připojení, zajde pravidelně do místního „cybercafé“, kde nestojí hodina internetu víc než jeden džus.

Plouživý tok místních dní se před Vánoci ovšem hekticky mění ve smršť nejrůznějších večírků často trvajících od rána do tropické noci. Říká se jim „tajný přítel“, což je důmyslný vynález, jenž dokáže zabránit krachu ve vánočních rozpočtech. Rodiny či přátelé si asi měsíc před vypuknutím svátků vylosují každý jméno člověka, jemuž mají koupit jeden jediný dárek, a je po starostech. Na večírku se pak „tajný přítel“ za hurónského halasu všech zúčastněných předá a všichni jsou spokojení: nikdo nezůstane bez dárku a nikdo taky nemusí obdarovat všechny zúčastněné.

Vánoce jsou tady, manga už téměř dozrála a papoušci vyvádějí mladé. Taky jsme už všichni napsali dopisy Ježíškovi. Děti si všechny vespolek přály drahé mobily, dospělí zase psali Ježíškovi hlavně o DVD přehrávače, čokoládu, ADSL, klid a počítače.

Na poslední předvánoční hodině mi dojde, že velkolepí umělohmotní sněhuláci pod palmami a prosincový pot, co mi skrápí čelo, je vlastně součástí čehosi normálního, co se dá pochopit. A tak si říkám spolu s místními farmáři, důchodci, veterináři, sportovci a učiteli, že všechno je blízko, na dosah sítě a na tlukot křídel zelených papoušků.

Už by to nikdo nepoznal

Úryvek z dopisu dcery Jana Antonína Bati rodině do poválečného Zlína

„…Jaguáři jsou v Brazílii velicí jako tygři. Tatínek onehdy přijel z našich pozemků v Mato Grosso a přivezl nám kůži skoro dva metry dlouhou. Jaguár a puma jsou vlastně jediná opravdu dravá zvířata v Brazílii a žijí jen hluboko v pralesích ve vnitrozemí. Všechna však před člověkem utečou, tak se jich není co bát. I had uteče, když ho člověk nechá na pokoji. Vůbec jsme zjistili, že Brazílie není ani zdaleka tak divoká a zaostalá, jak si u nás lidé představují. Všechny ty řeči o zeleném peklu jsou jen hlouposti. Džungle, které se tu říká mato, je neobyčejně malebná a krásná. Kvetoucí stromy všech barev, modré, fialové, růžové, žluté, bílé, červené, oranžové, všechny v květu, mezi kterými poletuje tisíce pestrobarevných motýlů. Papoušků tu létají celá hejna, někteří červení, jiní modří nebo zelení. Také jsme viděli několik tukanů a volavek. … A ty nádherné západy slunce, co tu bývají, se nenajdou snad nikde na světě. Večer potom vidíš Jižní kříž, který je ve skutečnosti mnohem menší a nenápadnější, než jsme si představovali, a Mléčnou dráhu tu bývá vidět každou jasnou noc. To potom utichne celá džungle a neslyšet nic než sem tam výkřik nějakého ptáka a věčné kvákání volských žab, které jsou tu veliké asi jako štěně.

Také jsme se asi dvakrát vydali kamionkem daleko do pralesa podívat se na jednu z osad, které jsme tu vystavěli. Poprvé, když jsme tam jeli,

to byla neproniknutelná džungle. Přikládám fotku, na které se zrovna posilňujeme na příštím náměstí. Teď o dva roky později by to nikdo nepoznal. Už tam bydlí čtyři tisíce lidí, je tam sedm obchodů, 2 lékárny, hotel, statek, pila, cihelna a kostelík.“

(Dopis se zachoval v soukromém archivu paní Dolores Baťa Arambašičové.)

Guiomar Bata, zootechnička (29): Prostě se dobře domluvit

Proč se chceš naučit česky?

Vyrůstala jsem v rodině, kde se česky mluvilo, moje babička Ludmila, dcera Jana Antonína Bati, a moje maminka spolu mluvily česky, jenže můj dědeček byl Jugoslávec, a tak se ty dva jazyky trochu míchaly dohromady a já jsem češtinu sice doma slyšela, ale mluvit jsem se pořádně nenaučila. Chtěla bych umět česky hlavně kvůli kultuře a kvůli tomu, že mám na Moravě kořeny.

Studovala jsi rok češtinu v Praze na univerzitě, proč jsi se tehdy vrátila do Brazílie?

Do Prahy jsem přijela v roce 1996, kdy už moje rodina neměla problémy s tím, že máme příjmení Baťa, a tak jsem mohla přijet. V naší rodině je taková tradice, že každý by měl alespoň rok strávit na studiích v cizině, moje sestry studovaly ve Spojených státech. Mě ale lákala česká kultura a čeština taky proto, že jsem tancovala od devíti do jednadvaceti let ve folklorním kroužku v Sao Paulu. Jenže po roce v Praze se moje babička roznemohla a já jsem se vrátila, abych byla s ní. Potom jsem už zůstala a studovala zootechniku.

Splnily Čechy a Morava tvoje očekávání?

Ne, naprosto předčily, protože u vás je prostě krásně. Praha je nádherné, úplně maličké město, kde jsem si připadala doma a v bezpečí. Miluju taky české jídlo, smažák, bramboráky. Jen mi v Praze chybělo tancování, protože jsem chtěla folklorní kroužek, a ty jsou většinou na Moravě. Chtěla bych se vracet, protože se v Čechách cítím doma. Jediné věci, které mi chyběly, byly moře, slunce a úsměvy. Vy se celkem hodně mračíte.

Proč by český daňový poplatník měl vydávat peníze na aktivity krajanských komunit ve světě?

Myslím, že např. v Brazílii, kde mají Češi klub v Sao Paulu a tady v Bataypoře, se investice do vzájemných kontaktů do budoucna může hodně vyplatit. Moje maminka spolupracovala např. s firmou Zetor, přeložila 22 českých filmů do brazilské portugalštiny a ti lidé, co se učí společně se mnou teď česky, mají taky spoustu plánů, jak znalost jazyka a kultury využít. Abych byla konkrétní, pracuji na rodinné farmě, která přechází na model ekoturismu, a pokud přijedou ekoturisté z Čech, bude skvělé, když se s nimi dobře domluvíme.