Tichý světec z Kyjova

Ve věku 84 let dnes zemřel fotograf Miroslav Tichý. K uctění jeho památky jsme se rozhodli odemknout profil tohoto svérázného umělce, který Respekt publikoval 26. 12. 2005.

Fotografie: Dejte koňům ovsa – a sobě svobodu. (Miroslav Tichý v Kyjově, 2005.)

Ještě přede dvěma lety byl zcela neznámým podivínem, který čtyřicet let neopustil moravské městečko Kyjov. Tedy s jistými výjimkami: v sedmdesátých a osmdesátých letech jej při každé místní komunistické oslavě odváželi na pár dní do psychiatrické léčebny v Kroměříži, aby svým vzhledem nerušil vážnost režimních manifestací.

Ještě přede dvěma lety byl zcela neznámým podivínem, který čtyřicet let neopustil moravské městečko Kyjov. Tedy s jistými výjimkami: v sedmdesátých a osmdesátých letech jej při každé místní komunistické oslavě odváželi na pár dní do psychiatrické léčebny v Kroměříži, aby svým vzhledem nerušil vážnost režimních manifestací. Nikdo, ani jeho přátelé přitom celá ta léta nebrali vážně „fotoaparáty“ stlučené z překližky, které s sebou neustále nosil.

Dnes je Miroslav Tichý (79) fotografickým objevem doby a jeho snímky vystavují velké světové galerie. „Nechtěl jsem to, nelíbí se mi to a nezajímá mě to,“ kroutí hlavou jejich tvůrce. „Ty fotky jsem před časem daroval s tím, že do mé smrti by neměly být použity. Na žádné výstavě. Vždycky jsem byl sám a mělo to tak zůstat.“

Setkání v blázinci

Přízemní domek vzdálený pár kroků od centra Kyjova a jeho známé radnice ze šestnáctého století. Oprýskané světlemodré dveře odrážejí chabé slunce počínající zimy. „Jo to jste vy, pojďte dál,“ říká místo pozdravu Miroslav Tichý. Místnost v domku připomíná skladiště, které už dávno nespravuje žádný skladník. Na hromadě v rohu naskládaná spousta obrazů – vesměs díla majitele domku.

Kolem tisíce zbytečností, špulky od nití, krabice, rozpadlé boty, hmoždíř, neidentifikovatelné přístroje. Dům, který mu zůstal po rodičích, takhle vypadá už desítky let. Tichý sedí v křesle, v očích lehce ironický, a zároveň přívětivý pohled. „Jak se máte?“ říká. „Pořád jste tak zvědavý?“ Ta otázka je připomínkou starších časů, kdy autor textu – ostatně jako desítky jiných mladých lidí z Kyjova i celé republiky – vzhlížel k tazateli s obdivem pro jeho naprosto nekonformní a asketický život.

Píše se rok 1976. Psychiatrická léčebna Kroměříž, oddělení 6B. Klientelu tvoří duševně nemocní vrahové, někdejší příslušník SS, těžcí schizofrenici. Dva ošetřovatelé mě vedou dovnitř. Zděšeně se rozhlížím kolem sebe. Kdesi někdo křičí, jeden z dementních pacientů mě hladí po tváři a vyráží neartikulované zvuky. Mám strach. Najednou očima zachytím známou postavu. Dlouhé šedivé vlasy a vousy, usměvavý, velmi přívětivý pohled: Miroslav Tichý. „Taky vás v Kyjově nechtěli na prvomájovém průvodu?“ ptá se. Od vidění jej coby kyjovský rodák znám samozřejmě dlouho, ale poprvé jsme spolu hovořili před čtrnácti dny. O Jeanu-Paulu Sartrovi, kterého pan Tichý považuje za neobyčejnou sketu. Šest dnů, které jsme pak na uzavřeném kroměřížském oddělení spolu mohli nerušeně hovořit, představuje pro jedenadvacetiletého mládence civilizační šok.

Miroslav Tichý je v tu dobu v Kyjově nepřehlédnutelnou figurou. Děravý svetr, kalhoty tisíckrát spravované drátem, boty upravované stejnou metodou. Chodí po náměstí, ruce za zády a občas vytahuje z velké kapsy, našité na kalhotách, dřevěný fotoaparát a „zaznamenává na film“ procházející slečny v minisukních i starší tělnaté dámy. Každý to bere jen jako klaunské číslo – vždyť kde by tenhle padesátiletý blázen, co pobírá invalidní důchod a žije u svých starých rodičů, sebral na film. A co by tak ta jeho stlučená bedýnka mohla asi vyfotit? To je všeobecné mínění kyjovských obyvatel, jak těch, pro které je pan Tichý symbolem životního krachu a ostudy, tak nepočetného zástupu mládeže, která jej naopak obdivuje kvůli jeho vyhraněnosti.

Protože i když se Miroslav Tichý nikdy nijak nechlubí svými názory, je zřejmé, že bere život úplně jinak, než si naprostá většina z nás dokáže v té době představit. Nic si nekupuje, nic nechce, s ničím se nesvazuje. Svetr našel na smetišti, kalhoty před osmi lety také a od té doby je vyspravuje dráty nalezenými zase na smetišti. Ze stejných zdrojů pochází jeho fotoaparáty. Upravená dřevěná krabice, jako převíjecí cívky slouží špulky od nití. Fotí na prošlé filmy, vyhozené do popelnice místní státní Fotografií. Aby ušetřil, řeže je napříč. Vychází z toho naprosto originální formát a technické vady prošlých filmů dodávají jeho fotografiím originalitu. A stejně originální je jeho sečtělost, názory a postoj k lidem – nad tehdejším šedivým a zamračeným lidským hemžením ční tento osamělý muž jako mudrc vždy otevřený jakékoli debatě. Sedmý den pobytu v Kroměříži mě překládají na jiné oddělení a pan Tichý jede o tři dny později domů. První, pátý i devátý květen a sláva s nimi spojená jsou za námi.

Krása žen

Teď jsme o devětadvacet let dál. Za okny Tichého „skladiště“ padá soumrak a přichází sousedka, která se o šedovlasého muže dnes stará. Někdejší „kyjovský chodec“ už nemůže na nohy a bez pomoci se neobejde. Na zdi kromě Tichého obrazů visí i kopie Maxe Švabinského, též někdejšího kyjovského rezidenta. „To byl můj učitel, dal mi nezávislost,“ říká pan Tichý se sklenkou tuzemského rumu s ruce. Na Švabinského kresbách se mladý umělec učil poté, co s příchodem komunistů předčasně z vlastního rozhodnutí ukončil studium na Akademii výtvarných umění. „Jinak to nešlo,“ vzpomíná na to dnes. „Nebo vy byste snad šel s komunistama?“

Další vzdělání, lépe řečeno neobyčejnou sečtělost v beletrii a filozofii, získal mladý malíř v knihovně jiného proslulého kyjovského rodáka, dramatika a režiséra Ctibora Sonnenvenda. „Strávil jsem s Mirkem Tichým spoustu času na konci padesátých a počátku šedesátých let,“ vzpomíná filozof – a taky kyjovský rodák – Zdeněk Vašíček. „Už tehdy mě fascinoval a inspiroval svou nezávislostí a názory. Dokázal hodiny mluvit třeba o nástupu Hitlera k moci a o tom, jak to změnilo Evropu, pak přešel k debatě o ideálu ženského těla a skočil rozborem Kirkegaarda.“

V tu dobu už u pana Tichého propukla zvláštní duševní úchylka: přestal cestovat a opouštět svůj Kyjov, neboť jej opanovalo nutkání, že se může pohybovat jen v důvěrně známém prostředí. V tu dobu na něj taky dorazila řada udání, že dokáže stát celé noci někde za křovím a čekat, až se ve vyhlédnutém domě rozsvítí světlo koupelny a on bude moci sledovat nahé ženské tělo. „Ženský jsou krásný,“ vzpomíná na své voyerství dnes s úsměvem. Ženy také byly jediným tématem jeho obrazů.

Odjakživa ovšem neměl peníze na barvy, takže maloval jen tehdy, když dostal nějaký materiál od přátel nebo když něco našel v popelnici.

Tu hromadu obrazů jsem viděl i tehdy v roce 1977, když jsem se do domku pana Tichého dostal na návštěvu poprvé. Ležela na dvorku, vystavená dešti i slunci, pár posledních –namalovaných na starých prostěradlech – rámovaly dřevěné tyče od plotu. Převládá černá, šedá, které doplňuje trochu tmavé modři. Na všech plátnech ženy. Nijak krásné, v barvách smutné. „Tu máte,“ podal mi Tichý jednu malbu (už dávno jsem ji někde zapomněl). Pak jsme šli dovnitř, kde mi ukázal tisíce fotek uložených do krabic od bot.

Slečny, dámy ve středním věku i ty starší. Stovky fotek zachycují ženské nohy. Pohledy pod sukně sedících žen. Krásné ženy při chůzi. „Kdo by jinak tušil, že někde na Moravě žijí, chodí na nákup, povídají si či leží pod sluncem Rubensovy tělnaté matrony a Manetovy odalisky?“ ptá se v letošní recenzi Tichého díla v časopisu Babylón autorka. Nikdo z nás, co jsme tam tehdy žili, si nevšiml, že by tam nějaké žily. Vnímal je tak pouze Miroslav Tichý.

Tichý oceán

Plachého mudrce a nenápadného umělce zaskočil pád komunismu. „Do té doby věděl, kde je, kdy ho zavřou do blázince, občas se mi chlubil, jak provokoval fotografováním nádraží, což bylo za komunismu trestné, takže ho přitom občas zatkli a po několika hodinách pustili,“ vzpomíná Zdeněk Cahlík, jeden z příslušníků kyjovské divoké mládeže ze sedmdesátých let a obdivovatel Miroslava Tichého, dnes manažer velké mezinárodní společnosti.

Miroslav Tichý, který předtím vypil tu a tam skleničku vína s přáteli, si po sametové revoluci oblíbil bufet na kyjovském autobusovém nádraží. V pět ráno, na počátku otevírací doby, se tu pravidelně scházel s místními veličinami. S loni zemřelým básníkem Jiřím Veselským, jehož talent po válce oslnil Jakuba Demla a Vladimíra Holana a jemuž regulérní básnická sbírka Dívenky jdou Brnem vyšla až v roce 1995. Nebo s toulavým malířem Pavlem Szabadosem, který žil léta v Řecku, Francii a Španělsku.

Rok 1997. Stánek s občerstvením za kyjovskou radnicí. Miroslav Tichý sedí na zemi, v ruce lahev piva. „Dlouho jsem vás neviděl,“ říká mi. Koupím za stovku lahev rumu a sedám si k němu. Ptám se, jestli ještě fotí. „Proč bych fotil? Kašlu na to,“ říká. Je to neuvěřitelné, ale má na sobě pořád ty samé kalhoty, ve kterých jsem ho potkal téměř před dvaceti lety. Zdrátované ohromným množstvím záplat. Popisuje, jak sbírá zrní na poli, drtí jej v hmoždíři a jí. „Když dáš koňům ovsa, oni skáčou hopsa,“ vysvětluje s radostí výběr stravy. Jdeme k němu domů. Musím ho v jeho opilosti podpírat a poslouchám blábolení o pořádkumilovné germánské rase a čínských nájezdech na Evropu. „Už i papuče, které mám doma, jsou čínské,“ říká vážně. Doma si sedá do křesla a usíná. Než odejdu, hledám bezvýsledně ty čínské papuče a pak si prohlížím obrazy. Z hromady je jasné, že za posledních třicet let žádné nenamaloval.

Přes tisíc fotek Miroslava Tichého dnes vlastní čechošvýcarský psychiatr Roman Buxbaum, kterému je pan Tichý koncem osmdesátých let daroval. Jeho otec Harry totiž vlastnil v Kyjově dům a v padesátých letech poskytl Tichému několik místností jako ateliér. Na počátku šedesátých let rodina emigrovala. V roce 1989 Roman Buxbaum navštívil dávného kamaráda a jeho fotky ho okamžitě okouzlily. Tisícovku jich získal a začal je na Západě nabízet kurátorům výstav – bez úspěchu. Ale před dvěma lety se setkal se světoznámým kurátorem Haraldem Szeemanem, kterého kyjovský solitér zaujal natolik, že jej ihned vystavil ve velké galerii v Seville. Výstava měla obrovský úspěch, pak následovaly další, Tichého díla dnes vlastní galerie od Madridu přes Berlín až po New York. Cena fotek se pohybuje řádově v tisících eur za jednu. Peníze se zatím shromažďují na kontě Buxbaumovy švýcarské nadace „Tichý oceán“, a umělcův objevitel je chce později investovat do galerie v Kyjově, která by měla vystavovat Tichého dílo.

Podzimní soumrak v Tichého domku vystřídala tma. Na zemi se válí několik krabic s dalšími stovkami fotek – pokud bychom to vynásobili průměrnou cenou za jeden kus, je to milionový majetek. Na stolku vedle křesla, ve kterém Tichý tráví dny, leží umělcova čerstvá monografie vydaná Kunsthaus Zurich. „Ani jsem se na to nepodíval,“ říká Miroslav Tichý. A stránky jsou skutečně netknuté. „Nezajdete do obchodu pro rum?“ podává mi stokorunu. Přinesu lahev a pak spolu pijeme. „Moc kecám,“ říká najednou pan Tichý. „Vlastně jsem nikdy nebyl sám, ale kašlal jsem na to,“ dodává. Je oblečen do apartní teplákové soupravy. „Ty staré kalhoty vám slušely lépe,“ říkám. „Taky moc kecáte,“ odpovídá. Kolem domku projíždějí auta. „Max Švabinský byl dobrý, hlavně ty jeho ženský,“ říká pan Tichý. Rumu je už málo a bojím se koupit další lahev, co když ten starý muž později upadne a zůstane tu bez pomoci, když je starostlivá sousedka v práci. Na mobil mi volá kurátor Pavel Vančát, který chce uspořádat velkou výstavu kyjovského solitéra v brněnském Domě umění. „Chcete s ním mluvit?“ ptám se šedovlasého muže v křesle. „Nechci,“ odpovídá stručně. Tichý. „Žádnou výstavu nechci.“