Kam chodí umřít levné desky

Do bytu Tima Fitea, o tom není pochyb. Ten ví, jak z nich ještě před kremací vymáčknout to nejlepší.

V životopisu newyorského podivína Tima Fitea se dočítáme: „Patřil k malému počtu dětí, které se mezi lety 1975 a 1983 narodily bez krve. Ač na první pohled zdráv, cévy měl stejně vyschlé jako kosti. Většina takových dětí musela ihned do karantény, kde je v přísném utajení a bez jakéhokoli výsledku zkoumali přední vědci. Poté, co přežil všechny testy, byl Tim napojen na přístroj, jenž mu chybějící krev dodával.“

Zvuk tohoto „udělátoru“ zahajuje i zakončuje Fiteovo aktuální album Gone Ain’t Gone, takže se o jeho pravosti může každý přesvědčit. Vydavatelství Anti Records, které si neobvyklého úkazu na americké alternativní scéně samozřejmě nemohlo nevšimnout, ve svých promomateriálech ještě přitlačilo na pilu a roztomilého mládence vylíčilo jako divného pavouka žijícího osaměle na hřbitově. Sice na hřbitově levných nahrávek, poházených všude po jeho brooklynském bytě, ale soudě z propagační fotografie by klidně mohlo jít o hlídače skutečných hrobů, navíc s nekrofilními sklony.

Všichni kradou

„Kdyby existovalo nějaké místo, kam chodí umřít neúspěšné desky, bylo by to právě u něj doma,“ popisují očití svědci prostor, v němž vzniklo prakticky celé album Gone Ain’t Gone. Tim Fite ho nahrál úplně sám, zavřený stovky hodin ve stísněném pokoji se spoustou počítačů, syntezátorů, zesilovačů…