Vraťme Václaváku smysl

V minulých číslech Respektu vyšly články zabývající se snahami o přestavbu Václavského náměstí. Záměry města jsem v nich četl se znechuceným překvapením, stejně jako před rokem 1989 úvahy a obrázky ve Večerní Praze na totéž téma. Tehdy jsem si říkal, že nějaké koncepční řešení se od komunistické radnice nedá čekat – dobrou ukázkou bylo vybavení náměstí zbrusu novými semafory, podchody a přechody po skončení stavby metra a vzápětí odepsání těchto investic zákazem vjezdu aut. Jenže to, co se připravuje dnes, není od časů minulých moc daleko.

Zaprášený kříž

Nedokážu si představit, jak chce někdo požadovat řešení a někdo jiný je předkládat, aniž je stanoven vztah náměstí k městu a k užšímu okolí. Tehdy i dnes se váhá, zda má být na Václavském náměstí tramvaj, ale nikdo se neptá, zda je tam zapotřebí. Jaké bude dopravní řešení v centru a jaká bude veřejná a individuální dopravní síť? Úvahy o tom, zda je tramvaj těžkopádná a rachotící, nebo o elektrobusech jsou zcela mimo, pokud se nevztahují k celkové síti.

Václavské náměstí bývalo živým a přitažlivým centrem města – pamatuje se ještě někdo, co znamenal výraz Zlatý kříž? Podle plánu města z roku 1937 přes náměstí jezdilo osmnáct tramvajových linek z dvaadvaceti a tři nebo čtyři autobusové. Po válce tu byla konečná čtyř trolejbusů a pátý končil nedaleko na Jungmannově náměstí. A hlavně: náměstí bylo opravdu místem, kam přicházeli různí lidé v různou dobu za různým účelem. Což je podle…