Mizí moudří staří lidé

Ivo Markvart

se narodil roku 1955 v Podbradci na Litoměřicku v rodině sedláka, který odmítl vstoupit do JZD a byl za to vězněn. Dvakrát se nedostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, nakonec tu vystudoval knihovnictví (diplomová práce o soukromých vydavatelích meziválečného období). Po škole pracoval v národním podniku Staviva, jako redaktor Amatérské scény, naposledy v knihovně v Lounech jako její ředitel. Působil také jako editor (stál mj. u zrodu poslední vzpomínkové knihy generála Františka Fajtla) a je autorem několika knih, které sepsal na základě svých výzkumů dětského myšlení a tvorby. Za jedno z těchto děl získal v roce 1997 cenu Nejkrásnější kniha roku. Na Lounsku a Litoměřicku pomáhal při vzniku desítek občanských sdružení.Toto torzo rozhovoru s Ivem Markvartem vzniklo čtyři dny před jeho smrtí – zemřel nedávno na následky dopravní nehody: srazilo ho auto, když se vracel na kole domů.

Vaším dlouhodobým tématem je venkov, odkud pocházíte a kam se vracíte. Co vás tam táhne?

Venkov, to je láska a bolest. Na vsi se dá snadněji vnímat zázrak stvoření. Denně se dívám na panorama Českého středohoří se siluetou hradu Házmburk. Za ním je rozevřen ten vějíř kopců s královnou Milešovkou, v dálce Bezděz a za dobrého počasí je vidět Ještěd. A blízko Říp. Denně ale taky trnu nad drancováním: díky kořistníkům, kteří postupně odtěžili Chraberecký…