Gangsteři na export

V dublinské hospodě jsme si dali schůzku s jedním z nejhledanějších zločinců současného Česka. Policie jej podezřívá z únosů a vražd, naši politici mu však otevřeli cestu k bezpečnému životu v zahraničí.A spolu ním i stovkám dalších gangsterů či teroristů. Česká verze eurozatykače totiž jako jediná v Evropské unii nedovoluje zatýkat, vydávat či naopak žádat o vydání lidí, kteří svůj zločin spáchali před loňským listopadem. Česku tak hrozí, že se stane oázou evropského podsvětí. Jak k tomu mohlo dojít? A proč se nedaří tu nebezpečnou chybu napravit?

Maroš Šulej se ke schůzce nechá dlouho přemlouvat, ale nakonec kývne. „Tak dobrá, v devět večer pod tyčí,“ říká do telefonu. „Tyč“ je pro usedlíky pomník „Pocta světlu“, který se jako vysoký stožár vypíná uprostřed jedné z hlavních dublinských ulic, a Maroš Šulej zase jeden z nejhledanějších zločinců Česka. Podle policie má jako jeden z vůdců Berdychova gangu na svědomí přepady, únosy a možná i vraždu. Ale slovo nejhledanější není přesné. V Irsku, kam uprchl před třemi lety před českou spravedlností, zná jeho adresu policie i lidé z médií. Každý se za ním může vydat do předměstské vesnice Lucan, a když jej nezastihne – jako se to stalo nám –, může nechat telefon u paní domácí: Maroš se ozve sám. Takže o nějakém skrývání nemůže být řeč. Přesto jej Irové tuzemské justici nemohou vydat. Proč? Pohádkový příběh, který to vysvětluje, se zdaleka netýká jen pana Šuleje a řady dalších zločinců, ale i důstojných osob s neposkvrněnou pověstí, které v pražském sněmu spáchaly atentát na bezpečí veřejnosti. Zato Maroš jim může být vděčný. Stejně jako jeho kolega z gangu Tomáš Půta, který se prý rovněž před soudem uchýlil do Irska. Nemohl by přijít pod „tyč“ také? „Ne, to vám slíbit nemůžu,“ odpovídá pan Šulej. „Nestýkáme se, bůhvíkde je mu konec.“

Držet se svých holek

Tak tedy stojíme pod Poctou světlu, jejíž svítící špice připomíná kometu, a čekáme. Kolem sviští dvoupatrové autobusy, po chodnících se valí davy lidí, ruce plné igelitek a balíčků. Happy Christmas je slyšet všude kolem nás. Před jedním z obchodních domů vyhrává policejní kapela a pod tyčí – místem, kde se lidé scházejí podobně jako v Praze u svatého Václava – postávají desítky lidí. Je doba, kdy v nesčetném množství místních barů vybalují kapely své nástroje, vypínají se televize a místnosti se plní štamgasty i turisty. „To budete asi vy,“ oslovuje nás najednou nevelký sporý muž v bundě a kapsáčích. Nakrátko ostříhaný, neholené strniště, přívětivé oči a úsměv. Maroš Šulej (38) přechází v rozhovoru automaticky na tykání a kormidluje nás do nedalekého pubu. Na pódiu sedí chlapík s kytarou a ladí, u výčepu je tlačenice. „Já vám toho moc neřeknu, to bych byl sám proti sobě,“ varuje uprchlý zločinec předem, ale potom není skoro dvě a půl hodiny k zastavení.

„S Berdychem jsem neměl zas tak moc společného. A v žádném případě jsem neudělal to, co mi hážou na hlavu. Žádné přepadení poštovního vozu, kde zastřelili strážce, žádné únosy, nic z toho nebyla má práce,“ vrtí hlavou. „Nejsem čistý, ale já se staral hlavně o prostitutky a u mě se měly fajn, chránil jsem je, žádné vydírání,“ říká. (Česká policii tvrdí, že spolupracoval při obchodu se ženami s bulharskými gangy, které jsou proslulé svou brutalitou.) Kdo a proč jej do podezření z „berdychovských“ zločinů namočil, nechce Maroš rozebírat. „Já řeknu něco konkrétního, a bůhvíco s tím uděláte. Nebo třeba ne vy, ale policajti. Víte, jak ti byli s Berdychem zapleteni? Jak s ním spolupracovali? Ne, ne, jména vám neřeknu, to bych byl blázen, byla jich spousta,“ vysvětluje klidně. „Prostě to sahá moc vysoko a takhle mlčky jsem bezpečnější.“ Uplatil někdy nějakého policajta? Odpovědí je výbuch smíchu. „Někdy? Pořád jsem někoho platil,“ směje se. Pak začne vzpomínat, jak se na dráhu zločince dostal.

Vyrůstal v malém slovenském městě Brezno, po maturitě šel k policajtům, dostal se do speciální zásahové jednotky. Pak udělal průšvih (tvrdí, že někomu prostě dal pár pěstí a vyrazil dva zuby, podle policie se zapletl do vydírání) a na falešný pas žil několik let v Česku. „Ve fabrice se mi dělat nechtělo, prostě jsem si zvykl na slušné peníze, to víte, nájem dvanáct tisíc, telefon za den patnáct set, musíš jíst, večer na diskotéku, tam necháš pár tisíc, ale musíš tam být, protože jinak nepotkáš ty správné lidi. Taky auta něco stojí,“ vypočítává. Na tom se prý shodli s Berdychem, kterého potkal právě na diskotéce. Ale v jeho akcích prý nejel, o některých prý slyšel, ale dělal si „svý věci“. „Berdych měl svou partu, viděl jsem ho párkrát,“ tvrdí Maroš. A po Berdychově zatčení utekl prý proto, že věděl, jak je policie zkorumpovaná, a nechtěl se nechat „vykoupat ve věcech, které neudělal“. A co dělá teď v Irsku? „Nějak se uživím, peníze se tu dají vydělat slušné a já sem už natahal spoustu lidí zvenku, kteří jsou mi vděční,“ říká Maroš. „Ale jinak je tady smutno, všude stejný kostely, všechno je stejný, pořád prší a léto je tu jeden den v roce.“ Z hledaného zločince se postupně klube nepřekonatelný bavič a společník, zajímá jej prý hudba a na důkaz nám zkušeným hlasem přezpívá pár filmových hitů. V rachotu noční irské hospody to zní velmi zvláštně. Nemá strach, že ho vydají do Česka? „Zatím ne. Uvidím, co bude dál, známých mám všude spoustu,“ směje se Maroš. Pak ale zvážní. „Byla chyba, že jsem se skamarádil s Berdychem. On s těmi svými týpky a policajty jel v bůhvíčem. S tím jsem neměl být nikdy spojován, měl jsem se držet svých holek.“ Blíží se půlnoc, na pódiu se předvádí chlapík, jehož zpěvácké schopnosti jsou hluboce pod Marošovými. „Tak to, chlapi, zabalíme a doufám, že o mně nenapíšete nějaké blbosti,“ říká s úsměvem náš gangster. Přichází pevný stisk ruky a Maroš mizí v davu na dublinské O’Connel Street.

Když máš kamaráda

Minulý týden podali státní zástupci žaloby na skoro čtyřicítku členů gangu, který prý vedl kulturista a vyhazovač David Berdych. Šest z obviněných jsou policisté, někteří z nich patřili do elitní pražské jednotky pro boj s organizovaným zločinem (kterou už ministr vnitra rozpustil pro naprostou ztrátu důvěry). Podle státních zástupců se další čtyřicítka členů gangu pohybuje na svobodě, to muži zákona odhadují podle výpovědí zatčených, kteří prý znají jen jejich přezdívky či falešná jména, a policie je neidentifikovala. Některé veřejně známé indicie nasvědčují tomu, že spojení s gangem měli další vlivní policisté. Aspoň to tvrdili představitelé policejního týmu Mari, který přede dvěma lety vyšetřoval podezření, že elitní policisté z pražského i celostátního útvaru pro boj s organizovaným zločinem místo pronásledování zločinců s nimi spolupracují. Jenže po půl roku existence byl tým Mari rozmetán, jeho šéf Petr Vojtěchovský zatčen pro podezření ze sedmi trestných činů (například měl slíbit jednomu sledovanému zločinci, že za půl milionu korun zajistí stažení odposlechu, soud dodnes neproběhl) a jeho zástupce byl obviněn, že pomohl gangsterům Šulejovi a Půtovi k útěku do Irska. A aby byl policejně-zločinecký propletenec ještě složitější – z operativních zpráv týmu Mari zase vyplývá propojení dalších vysoce postavených policistů (například bývalého šéfa ministrovy inspekce, dnes policejního přidělence na Slovensku Mikuláše Tomina nebo Jiřího Gregora z útvaru pro odhalování organizovaného zločinu) na Berdychův gang.

Laik se ve složité hře, kdy se ze zločinců stávají chráněnci policistů a policisté jsou na výplatních páskách zločinců, absolutně nemůže vyznat. Fakt je ten, že se takové podezření nad policií vznáší už dlouho, a taky je tu skutečnost, že se kolem všech podezřelých případů motají titíž poldové – jsou to jména, která známe z dřívějších zmanipulovaných policejních případů, kdy byli obviňováni nevinní lidé, počínaje třeba kurdským lékařem a obchodníkem Yektou Uzunoglu a konče Vladimírem Hučínem. „Ano, o tom bych mohl mluvit,“ říká Šulej, „ale mám strach, klidně se mi může něco stát, můžou mi ze msty přišít věci, které jsem neudělal, takže nic říkat nebudu.“ Ale naznačuje, že leccos je skryto ve světě policejních práskačů. Je to jednoduché, každý dobrý policejní operativec by měl mít v podsvětí svou síť práskačů, agentů, a jejich informace využívat v potírání zločinu. Jenže jak naznačuje Šulej (a jeho slova potvrzuje několik policistů), často to dopadne jinak. Oba se skamarádí, zločinec utrácí za policajta po hospodách velké peníze (a ponechá mu i těch pár tisíc korun, které strážce zákona vyfasoval na odměnu pro práskače, protože žádná faktura se samozřejmě nepodepisuje) a nakonec začnou spolupracovat. Zločinec platí, policajt ho kryje, dává mu informace z vyšetřování a snaží se zajistit mu bezpečnost (třeba i včasným echem, že je nutné prchnout do zahraničí). „Víš, česká policie je velký bordel,“ říká Šulej. „Teď se píše, že mě Irové nemohou vydat kvůli blbě vymyšlenému českému eurozatykači. Ale ten platí rok a já jsem tady už tři roky. Ne, že by mi to vadilo, ale bůhvíkdo v tom Berdychově případu jede a třeba je pro ně lepší, když jsem pryč.“

Joe se zlobí

Opozičního labouristického poslance Joe Costella, se kterým o den později usedáme za stůl ve strohém bufetu tamního parlamentu, případ českých gangsterů znepokojuje. „Nelíbí se mi, že tu mezi námi svobodně žijí lidé obvinění z tak závažných trestných činů a ohrožují naše bezpečí. Už o tom píše i místní tisk. Myslím, že chyba je na straně vašich zákonů, ale i naše vláda by mohla udělat víc,“ říká nad kávou. Jde o to, že normu (tzv. eurozatykač), podle které se dnes v Evropské unii vydávají hledaní zločinci, schválila česká vláda v jiné podobě než všechny zbývající země Unie. Česká verze se nevztahuje na zločiny spáchané před datem platnosti vydávacího zákona. Proto může Šulej klidně žít v Irsku. Zločiny totiž spáchal před platností eurozatykače, takže české úřady nemohou využít tuto normu k žádosti o jeho vydání – a když chtějí žádat podle starších předpisů, říkají Irové: Sorry, tohle už u nás neplatí, my stejně jako celá EU používáme eurozatykač.

Tady musíme udělat malou exkurzi do historie. Po teroristických útocích na New York se Evropská komise rozhodla zavést nový typ unijního zatykače. Spojený kontinent se totiž ocitl v neudržitelné situaci: zatímco pro zločince padly státní hranice a omezení, policie v nich zůstala dál zakletá. Pachatelům zločinu tudíž stačilo včas opustit zemi, kde provedli svůj čin, a rázem měli velkou naději na odklad, a v případě, že uprchli do vlasti, i na beztrestnost. Tehdejší zákony o vydávání zločinců přes hranice do jiných zemí byly složité, šlo o spoustu papírování, orazítkovaných žádostí a spisů a všechno trvalo strašně dlouho – měsíce i roky. Navíc evropská praxe si i v moderní, demokratické a propojené době ponechávala zcela nesmyslný, z pradávných „kmenových“ časů pocházející paragraf, podle něhož se „domácí“ zločinec, spáchá-li svůj čin za hranicemi a uprchne-li včas zpátky domů, k soudu do „ciziny“ nevydává.

Takže Evropská komise přišla v roce 2002 s návrhem eurozatykače. Už žádné složité papírování, žádné dopisy a žádosti posílané diplomatickou cestou. Například v Paříži se vydá zatykač na vraha, ten je o den později zatčen ve Španělsku a na základě jednoduché procedury rychle vydán do Francie. Evropská komise se dohodla, že do půli roku 2004 by měl byl schválen eurozatykač ve všech zemích Unie se dvěma zásadními právními průlomy. Eurozatykač se bude týkat i činů spáchaných před jeho platností (což je logické, protože tato norma na kontinentu nahrazuje všechny ostatní formy žádostí, takže o skrývajícího se pachatele, který je po létech objeven a zadržen v nějaké evropské zemi, by vlastně stát postižený jeho zločinem neměl jak požádat) a na jeho základě mohou vydat jednotlivé země své občany ke stíhání do cizích zemí. Ke splnění těchto podmínek se zavázala i Česká republika, šlo přece o bezpečnost, o zlepšení boje proti teroru a organizovanému zločinu. A aby nebyly problémy s tím, že někde je něco trestné a jinde ne, vybrali komisaři třicet dva trestných činů (například vraždy, praní špinavých peněz nebo obchod s lidmi či drogami, kterými by mohl být financován terorismus), jejichž posuzování se země zavázaly ve svých zákonících sjednotit. Všechny země slib splnily s výjimkou České republiky. Eurozatykač v Praze prošel, ale nevztahoval se na trestné činy spáchané před jeho platností. Proto Maroš Šulej může být klidný, i kdyby spáchal vše, z čeho je obviněn, nemůže být vydán. Česko o něj totiž nepožádalo podle starých předpisů, když to ještě šlo, a teď už to nejde a eurozatykač je pro nás mimo hru. Joe Costello je z té šarády znechucen. „Já tlačím na našeho ministra spravedlnosti, aby sjednal nápravu u Evropské komise. Když jste něco slíbili, máte to dodržet,“ říká poslanec. Je přesvědčen, že se stal velký průšvih, který se může šeredně nevyplatit i samotnému viníkovi – Česku. Ve hře totiž není jen beztrestnost pro české zločince skrývající se v zemích Evropské unie, ale i to, že se české území může stát rájem pro zločince z EU. Stačí, když svůj čin spáchali před loňským listopadem a mají vystaráno: eurozatykač se na ně nevztahuje a starý zatykač v Unii neplatí. Nesmíme je vydat. „Myslím, že za zákazem retroaktivity stojí vaši současní i bývalí komunisté,“ říká Costello. „Měli strach, aby nebyli v zahraničí stíháni kvůli možným zločinům minulosti.“ Kolik českých zločinců zmizelo v cizině a jestli zahraniční gangsteři využívají naší pohostinnosti, není možné zjistit. Tuzemská policie například pátrá po šesti tisících lidech, kteří se jako odsouzení vyhýbají v Česku nástupu do vězení, a vydala na tisíc dalších zatykačů. Nemá ale ponětí, kolik z nich se skrývá v cizině nebo kolik cizích zločinců se skrývá u nás. „Já vím, ten eurozatykač je problém, ale zákaz zpětné platnosti nenavrhlo ani naše ministerstvo, ani vláda, ale dostal se tam při projednávání v poslanecké sněmovně,“ říká tiskový mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun. Projednávání zákona a názory poslanců na eurozatykač jsou možná dobrodružnější story než příběh Maroše Šuleje.

Kuhnlův tah

Eurozatykač schválila sněmovna na počátku loňského léta po několika měsících jednání, hádek a pozměňovacích návrhů. Pro evropské znění zatykače byla sociální demokracie a lidovci. Proti zavedení eurozatykače ODS a komunisté. Unie svobody nebyla jednotná a právě její hlasy k jasnému schválení chyběly.

„Vydávání našich občanů ke stíhání do zahraničí odporuje naší ústavě,“ tvrdil od počátku stínový ministr spravedlnosti z ODS Jiří Pospíšil. Se stejnými výhradami přišel současný komunistický šéf Vojtěch Filip. Místo snahy či debaty o potřebné změně ústavy ale za této situace vystoupil ministr obrany a poslanec Unie svobody Karel Kuhnl a navrhl pozměňovací návrh, aby zákon vyloučil „retroaktivitu“ neboli možnost své zpětné platnosti. „Byl to kompromisní návrh, aby zákon vůbec prošel,“ tvrdil tehdy Kuhnl. Jenže kompromis s kým? ODS pro konečné znění zákona stejně nehlasovala. Takže kompromis s komunisty (a Joe Costello má pravdu)? Jasné odpovědi se ale od Karla Kuhnla nelze dočkat. Nejprve zaneprázdněně vyřizuje po spolupracovnících, že vlastně jen prosadil věc schválenou za stanovisko celé Unie svobody, v pozdějším telefonickém rozhovoru si však už podrobnosti rok starého jednání nepamatuje. A že jeho návrh umožnil beztrestnost spoustě zločinců? „Nezlobte se, k rozhovoru na toto téma bych si věc musel dopředu prostudovat.“ Udělá to? Máme zavolat o dva tři dny později? „Jsem velmi zaneprázdněn,“ říká Kuhnl. „A něco takového prostě nestihnu.“ Co se Unie svobody týče, pozoruhodně schizofrenní je i stanovisko ministerstva spravedlnosti. To dnes tvrdí, že za vydávací problémy nemůže, neboť zákaz retroaktivity eurozatykače schválili poslanci. Ano – jenže poslanci Unie svobody, jejichž předsedou je ministr spravedlnosti Pavel Němec (na hlasování o zákonu chyběl). Lze ten rozpor vysvětlit? Ne: Pavel Němec není k dostižení a neodpovídá ani na maily a mobilní zprávy.

Proti „kompromisnímu“ zákonu hlasovali i téměř všichni komunisté, nicméně přece jen těsně – s pomocí jednoho rudého hlasu – prošel. „Nešlo o nic domluveného, o žádný kompromis, prostě jsem došel k přesvědčení, že schválení eurozatykače je nutné, a když byla vyloučena retroaktivita, tak jsem byl pro,“ vzpomíná Jiří Dolejš. A proč nechce, aby zákon usnadňující vydání zločinců platil i zpětně? Z čeho má strach? Že by to mohlo otevřít cestu pro zahraniční postih komunistů, kteří pracovali pro totalitu v cizině, a mohlo by se na ně něco objevit? Nebo se bojí možného prošetřování někdejší komunistické podpory mezinárodního terorismu? Střelby na opevněných hranicích, kdy zdejší vojáci zabili i nic netušící cizí houbaře? „Tak jsem o tom nepřemýšlel,“ říká Dolejš. „Prostě si myslím, že retroaktivita je špatná.“ Ale otázkou je, jaká a v čem: tady přece nejde o zpětné tresty za zcela nově vyhlášený zločin. Tady jde prostě o změnu vydávacích pravidel, když ta stará přestávají platit a už je nelze používat. „Aha. Tak jsme zase schválili něco, co budeme muset předělávat,“ vrtí hlavou Dolejš. „Ale s konečným názorem počkám, až dostanu nějakou analýzu.“

Staromilská ODS

Stejným, ale mnohem zapálenějším odpůrcem zpětné platnosti eurozatykače je i stínový šéf justice Pospíšil. „Já vím, že nejde o to někoho zpětně trestat, ale stejně jsem proti, retroaktivita nemá v právním systému místo,“ říká. Takže právní systémy všech unijních zemí, které eurozatykač schválily, včetně toho, že lze podle něj žádat i o vydání zločinců za delikty spáchané ještě v éře jiných vydávacích předpisů, jsou špatné a tamní parlamenty jednaly protizákonně? „Nejsem znalec evropského práva, orientuju se jen v tom našem, nemohu sloužit,“ říká. Tak konkrétně, co říká na případ Šuleje? Co říká na to, že jeho boj proti „retroaktivitě“ pomáhá výhradně zločincům? „Prostě si myslím, že by stačila stará úprava o mezinárodním zatykači,“ odpovídá vyhýbavě stínový ministr. „A hlavně si myslím, že bychom neměli vydávat naše lidi ke stíhání do zahraničí. To je protiústavní,“ rozhořčuje se s dodatkem, že on by ovšem v tomto případě nikdy nezvedl ruku ani pro změnu ústavy. „Proč by naše republika nemohla soudit své občany, kteří spáchají zločin v zahraničí a pak jsou dopadeni doma? V zahraničí jsou znevýhodněni, neznají tamní jazyk, prostředí,“ říká Pospíšil. Zná jeden jediný případ, kdy byl českému občanu v nějaké členské zemi EU upřen spravedlivý soud? Nezná, ale jde prý o princip, dlouholetý precedens. Proti takto pojatým principům a tak mlhavým „precedentům“ se ovšem těžko argumentuje. Vypadá to spíš jako čistě ideologický postoj, jehož zásadou je být „proti Evropě“ za každou cenu – i za cenu bezpečí veřejnosti a úniku těžkých zločinců. „Vidím, že jste zaměřen jednostranně, takže se o tom nebudu dál bavit,“ říká Pospíšil.

V dnešní době globálních rizik, prostupnosti hranic a pevné demokracie v celé EU znějí ovšem důvody poslance Pospíšila poněkud národovecky zastarale. Nejde ani tak o to, že když českého zločince dopadnou při činu v zahraničí, soudí ho tam a nikdo doma přitom nevzdychá, že je „znevýhodněn“ – stejně se chová i český stát. Podstatné je to, že systém dopadení a odsouzení pachatele se musí v Evropě zrychlit. Tajné služby, policie a spravedlnost musí být v obraze, musí mít informace, které mohou předejít teroristickým útokům a dalším zločinům. Při představě, jak si česká justiční mašinerie, která odmítá vydat do zahraničí „našince“ podezřelého ze závažného zločinu, těžkopádně dopisuje se svými protějšky v zahraničí, jak není schopna splnit formální náležitosti takových žádostí o výslech, o dokument, o protokol (vidíme to dnes a denně na případech typu Krejčíř, Unipetrol, Kožený, černé konto ODS), je jasné, jak hodně by náš postoj zkomplikoval práci celé Evropě. „To všechno se dá urychlit,“ oponuje Pospíšil. Jeho strana už kvůli vydávání Čechů k soudům do jiných států EU dala na zákon o eurozatykači stížnost k Ústavnímu soudu a ten by měl brzy rozhodnout. Z podobných důvodů šel eurozatykač před Ústavní soud i v sousední Německu, kde pak strážci ústavy vyzvali politiky, ať dají kontinentální zatykač do souladu s konstitucí – tedy ať ji změní tak, aby odpovídala evropským potřebám a Němce bylo možné vydávat jinam. Pokud český soud rozhodne stejně, bude to složitější: jak vidno z odmítavých reakcí ODS a komunistů, tyto dvě strany změnu nepodpoří, a zbytek nedá dohromady ústavní většinu. Takže můžeme být bez eurozatykače a nastane zajímavá situace: k beztrestnosti bude každému evropskému zločinci stačit útěk do zaslíbené české země, zatímco těm, co spáchají svůj čin tady, zajistí volnost cesta v opačném směru, a to by nám zkomplikovalo život v EU.

Mimochodem podle zprávy o využití eurozatykače bylo loni na jeho základě v Evropě zatčeno přes šest set lidí a průměrná doba mezi zatčením a vydání se proti dřívějšímu zákonu zkrátila z devíti měsíců na šest týdnů.

Tady je mi dobře

Druhou prosincovou středu je v Dublinu krásný slunný den – zázrak ve městě, kde většinu času mrholí. Šedivá budova ministerstva spravedlnosti je mezi červenými patrovými domy svého okolí nepřehlédnutelná. Tiskový mluvčí ministerstva Paul Harter neodpovídá na maily a nedá se k němu dovolat, takže zkoušíme štěstí s osobní návštěvou. Dáma na recepci nás vyzve, abychom se posadili na nehostinnou lavici, a po několika minutách je mluvčí tu: muž středního věku s typicky irskou zrzavou kšticí. Vyslechne, co máme na srdci. Jak vypadá v současné době vyřizování žádosti o vydání Šuleje a Půty? Kdy a jak požádala Česká republika o jejich vydání? Oba údajní gangsteři jsou v Irsku tři roky, žádala o ně Česká republika už před platností eurozatykače? Na všechny tyto otázky se nám dostane odpovědi důvěrně známé z úřadů doma: „Ke konkrétním případům se nevyjadřujeme, neřeknu vůbec nic,“ říká Paul Harter a aspoň se při tom usmívá.

„To mě nepřekvapuje,“ říká později poslanec Costello. „Mně na interpelaci odpověděli z ministerstva stejně.“ Ze svých zdrojů ale ví, že Češi poslali žádost podle starého zákona, Irové jim odpověděli, že zde je platný eurozatykač, a teď se čeká na odpověď z Prahy. „Chci, aby ten problém přednesl pan ministr Evropské komisi, ale nemám pocit, že by do toho měl chuť,“dodává Costello. A co se děje v Praze? „Nezlobte se, ke konkrétním věcem se nemohu vyjadřovat, ani k tomu, kdy jsme žádost poslali. Ne, ani k tomu, proč jsme o vydání nepožádali dříve,“ říká hlas úřednice tiskového odboru ministerstva spravedlnosti.

Maroš Šulej všechny české i irské debaty o eurozatykači i případu Berdych pročítá pravidelně na internetu. „V Irsku je mi dobře. Nerad bych odsud odcházel. Kdyby se v Česku dalo vydělat tolik, co tady, asi bych se neživil tím, čím jsem se živil. Na to chci zapomenout, to je uzavřená kapitola mého života.“

Rozhovor s Vlastou Parkanovou, předsedkyní Ústavněprávního výboru sněmovny

Hlasovala jste pro eurozatykač, v čem je důležitý?

Jsme součástí velkého evropského společenství, kde hranice téměř ztratily smysl. A jak se globalizuje společnost, tak i zločin. A jestliže zločinci mají možnost přejíždět ze státu do státu, policie musí mít stejnou možnost je pronásledovat přes hranice.

Česká policie ale tu možnost nedostala a stejně tak nedala možnost unijním kolegům pronásledovat u nás. Lépe řečeno to omezila paragrafem o zákazu retroaktivity. Co s tím?

Musím se vrátit k tomu, jak to vzniklo. Náš výbor to projednával bez zákazu retroaktivity a tak jsme to schválili. Teprve na plénu přišla Unie svobody se zákazem retroaktivity. Moc jsem tomu nerozuměla. Ale Unie říkala, že je to jediná možnost, jak zákon schválit. A nikdo při schvalování retroaktivity nepřemýšlel nad škodami, které to přinese. Bohužel ani já. Kroutila jsem sice nad tím hlavou, ale asi jsem to úplně nedomyslela. Ptala jsem se Karla Kuhnla, proč to navrhuje, jaký to má význam, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Tehdy jsem si říkala, aspoň nějaká verze, ale teď jak o tom mluvíte, vidím, že je to dost nepříjemné.

Takže co teď s tím?

Ta hlavní instituce, která by si tím měla lámat hlavu, je ministerstvo spravedlnosti. Ti by v tom měli být aktivní a příslušné zákony předložit. Jsou k tomu profesně vybaveni a mají týmy lidí. Nicméně se k tomu dostaneme i my poslanci. Pokud vím, ODS podala stížnost k Ústavnímu soudu a ten zcela jistě dodá jasné stanovisko. Ale budeme o tom muset přemýšlet i my.

Tento text vznikl díky laskavé podpoře OPEN SOCIETY FUND PRAHA.