Báječná neděle s Johny Deppem
Skoro každou neděli odpoledne sedím v jednom pražském multiplexu a nechávám se unášet zvláštními efekty, ohlušujícími detonacemi, smyčcovou hudbou a mravoučnými příběhy. Dlouho jsem si namlouvala, že jsem tu jen jako doprovod dvanáctileté dcery, ale dneska bych na rodinné filmy chodila i bez ní. Poslední rok se jim v českých kinech zvláště daří a zpravidla obsazují polovinu z prvních deseti míst na žebříčku tržeb.
Skoro každou neděli odpoledne sedím v jednom pražském multiplexu a nechávám se unášet zvláštními efekty, ohlušujícími detonacemi, smyčcovou hudbou a mravoučnými příběhy. Dlouho jsem si namlouvala, že jsem tu jen jako doprovod dvanáctileté dcery, ale dneska bych na rodinné filmy chodila i bez ní. Poslední rok se jim v českých kinech zvláště daří a zpravidla obsazují polovinu z prvních deseti míst na žebříčku tržeb.
Pediatrův konec
Mluvit o filmech pro děti je nepřesné, protože diváci, filmy i kina se za posledních deset let změnili. Děti chtějí silnější zážitky, zatímco jejich rodiče se propadají do infantilních stavů a často je slyšíme debatovat třeba o Harrym Potterovi. Jiná jsou také kina. Moderní rodinné velkofilmy se natáčejí přímo pro velké plátno a dokonalé ozvučení v multiplexech a vidět je na obrazovce nebo v zastrčeném bijásku znamená zbavit je hlavní zbraně, totiž schopnosti generálně útočit na nervovou soustavu. Jiní jsou i jejich režiséři. Zatímco dříve se k dětem obraceli „filmoví pediatři“, kteří nikdy netočili pro dospělé, dnes pro ně pracuje mnohý světový režisér: Roman Polanski, Ang Lee, Terry Gilliam, Mike Newel.
Jiná je ale především technologie. Revoluční digitální postupy odsoudily do muzea stovky nádherných trikových filmů, ale na druhé straně se dneska dá natočit opravdu všechno, co se umělcům vylíhne v hlavě. A proto jsou jiné i rozpočty…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu