Dejme šanci Juščenkovi

Když ukrajinská náměstí zaplavili vítězové v oranžových šálách, tleskala celá Evropa. Kdo by neocenil, obrátí-li se bezmála padesátimilionový stát, po rozpadu SSSR ještě jaderný, k hodnotám, jež sdílí evropská civilizace? Jenže když se tíž vítězové minulý týden přihlásili o své evropské ambice, v metropolích EU zavládly rozpaky. Zavřít jim dveře už teď, když jsme je právě otevřeli Turecku, nebo jim nebrat naději?

Jak je nevylekat

Prezident Viktor Juščenko byl inaugurován minulou neděli za pozornosti celého světa. Na akt se sjeli zástupci více než 60 zemí včetně těch nejvyšších i nejsymboličtějších figur, jako jsou odcházející ministr zahraničí USA či generální tajemník NATO. (Zatímco z Polska dorazili Aleksander Kwaśniewski i Lech Walęsa, z Česka Václav Havel a Přemysl Sobotka – ale ne Václav Klaus.) Juščenko se vypořádal s ambicemi své země i realitou racionálně. „Naše místo je v Evropské unii,“ řekl v nástupním projevu. O den později již byl v Kremlu, aby doložil, že nebagatelizuje vztahy s „Velkým bratrem“, a ve čtvrtek v Bruselu, aby dokázal, že své evropské ambice nemíní jen symbolicky. Na Rusku a EU je teď říci, jak reagují oni. Putin z toho vybruslil elegantně – bude prý potěšen, stane-li se Ukrajina členem EU. Sama EU je pak před dilematem, dlužno říci předem očekávaným.

Jak teď Ukrajincům šetrně sdělit, že samotná revoluce…