Ostrov bohatých dětí

Je to podivná zem. Všichni jsou tu bohatí a spokojení, ale když přejdou špatně ulici, může je úředník seřezat rákoskou. Internet zadarmo a veřejné počítače jsou tu na každém rohu, ale za žvýkání žvýkačky vám hrozí kriminál. Lidé jsou samý úsměv a atmosféra překypuje přátelstvím, ale za nesouhlas s vládou se vyhazuje z práce. Protestovat je zakázáno – ale zdá se, že nikdo ani nemá proč. Tahle diktatura, kam se svět jezdí poučit o blahobytu a úspěšném soužití moci s občany, se jmenuje Singapur.

Singapur je ostrov, a pokud náhodou nejedete po některém ze dvou dálničních mostů směrem z Malajsie, začíná cesta do tohoto asijského ráje na letišti. Už vstup do jeho haly dává leccos tušit. Uprostřed je orchidejová zahrada s jezírkem, o kus dál les pultíků s počítači a internetem zadarmo. Na rychlé projetí mailu a posledních novinových zpráv je tu automatem odměřeno patnáct minut, pak obrazovka zhasne a na řadě je další cestující. Návštěvník ze středu Evropy si rychle ověří, že ani v Singapuru není počítač vševědoucí, a dopřává si druhé kolo, byť jen do chvíle, kdy se střetne se zrakem opodál stojícího domorodce, který jako by dával najevo, že tohle se tady prostě nedělá. Naštěstí vzájemný úsměv první náznak civilizačního střetu rychle vyžehlí.

Slovan bratry neděsí

Na singapurské letištní hranici se stejně jako v Londýně či New Yorku stále víc bojí teroristů, od kulatého slovanského obličeje tady ale evidentně nikdo nic zlého nečeká, odbavení tedy probíhá okamžitě. Hned po něm se do návštěvníka opře vlhko a příjemných pětadvacet stupňů Celsia (to se přes rok moc nemění). U některého z řady kiosků s mapami a propagačními letáky každé singapurské čtvrti stačí naplnit si kapsy, opětovat široký úsměv a vykročit na nedaleké metro, první z divů singapurského ráje. Dává totiž odpověď na otázku, jak přežít v ostrovním městě, které nemá žádný obchvat, a podle evropských měřítek tu přitom každý disponuje dostatkem peněz na vlastní auto. Ostrov má nějakých čtyřicet kilometrů na délku a dvacet na šířku a celý je prošpikovaný supermoderní, levnou rychlodráhou, v centru podzemní, mimo centrum nadzemní. Lístek stojí zhruba stejně jako v Praze a tam, kde náhodou není v dohledu zastávka metra, jezdí městský autobus. Navíc auto je tu čestně povýšené na luxus, za který se draze platí. Už od devadesátých let tu funguje systém mýtného, navíc kvůli speciální dani stojí pořízení auta dvakrát víc než v Evropě a kupující musí přesvědčit úřady, že má kde zaparkovat, jinak mu vůz nedovolí koupit.

Kdo se přijel do Singapuru divit (a tomu se úplně neubrání nikdo), může začít už ve zmíněném metru. Svojí dokonalou čistotou budí dojem, jako by ho teprve před hodinou uvedli do provozu. Království skla a kovu září novotou, všude kolem visí plány podzemí i všeho nad ním, vysvětlující nápisy, displeje, obrazovky, z nichž se cestující dozví, za kolik minut dojede do jakékoliv další stanice, ale také to, že pokud uvidí něco podezřelého, má volat na číslo 99 nebo se hlásit u dozorce stanice. Na chvíli pak znervózní při zjištění, že pokud náhodou zavadí o knoflík na zastavení jezdících schodů, zaplatí pokutu v hodnotě čtyř průměrných českých platů anebo dostane rákoskou výprask a možná obojí. Do údivu pak znova upadá u stěny s automaty na lístky, do kterých se musí hodit víc peněz a které po odjetí jízdy cestujícího odmění vrácením části jízdného.

Uklidnění přichází až uvnitř vozu. Po běžné asijské zvědavosti z pohledu na bílého muže není v Singapuru ani památky. Cestující mají iPody na uších a koukají do prázdna nebo na displeje mobilů, ti malí ve svých ručkách drtí elektronické kapesní hry. Bizarní dojem z ostrovního města stvrzuje poznání vyčtené z bedekru už před cestou: tahle pestrá směs Číňanů, Malajců a Indů tady v zapadákově na konci světa mezi sebou skutečně mluví anglicky.

Pozor na zebry

Vstup na území supermoderního státu, kde má žít podle tabulek na jednom kilometru čtverečním přes šest tisíc obyvatel (skoro třikrát víc než v Praze), není tak drtivý, jak by možná člověk čekal. Auta jezdí i po širokých silnicích krokem a chodníky od nich oddělují hradby tropické zeleně, takže chodit po ulici je na rozdíl od jiných asijských velkoměst radostí. Město je poseté mrakodrapy, ale také řadami patrových koloniálních domů s čerstvě omítnutými fasádami.

Celodenní ruch je i kolem nově otevřené Národní knihovny v samotném centru. Lidi proudí nahoru do čítáren, divadel a desítek výstavních sálů. Zrovna začíná pršet, a tak u vchodu půjčují igelitové obaly na promáčené deštníky, aby si je lidi mohli vzít nahoru. Díky celoročnímu teplu se v přízemí přímo na dvoře prodávají knížky, pije kafe a pojídají vysoké dorty. Okolní ulice jsou vystavěné z prosklených stěn moderních domů nebo patrových koloniálních domků, hned za nimi v druhé řadě už se ale tyčí monstra ze skla a betonu. Na mnoha místech se domy rozestupují a střídají je palmové háje v noci osvětlené reflektory stejně jako v Praze kostely. Pouliční kavárny jsou obestavěné květináči se zelení, nad nimi se vrtí větráky, u těch luxusních horký vzduch rozhání pouliční klimatizace. Západní fast foody střídají indické jídelny a čínské vývařovny, podobně jako kostely střídají mešity nebo buddhistické a hinduistické temply. Blíž k pobřeží shonu ubývá, silnice se rozšiřují, mrakodrapy rostou a plochu mezi nimi protínají kanály spojené s mořem, po kterých se šinou nízké čluny.

Teprve cedule hlásající zákaz přecházení ulice mimo přechod posunou pozornost návštěvníka z Evropy k tomu, na co je možná nejvíc zvědavý. Singapur je nejen město blahobytu, ale i zákazů, rigidní morálky a tělesných trestů třeba za odhození papírku na zem. I tady se ale časy mění.

Ne, to není Husák

Malý ostrůvek vklíněný mezi Malajsii a Indonésii, osídlený převážně Číňany a indickými Tamil, hledal svoji cestu desítky let. V padesátých letech se zbavil britské koloniální uzdy, zkusil federaci s Malajsií a pak se vydal na cestu samostatného městského státu. U zrodu toho stál čínský politik Lee Kuan Yew, který si vytkl velký cíl: vyrovnat se svým bývalým kolonizátorům. Za tím účelem narýsoval bizarní cestu k modernizaci (viz rámeček). Zavedl angličtinu jako úřední jazyk, začal tvrdě trestat nešvary jako nepořádek a vandalství, nekompromisně trval na dodržování zákonů a začal říkat a prosazovat to, že chudí lidé nemohou mít volební právo, protože jsou nevzdělaní a neumí se zodpovědně rozhodnout. Zároveň ale začal dělat všechno pro to, aby chudých žilo v Singapuru co nejméně. Prosadil maximálně příznivé podmínky podnikání a zemi otevřel zahraničním investorům. Obklopen východoasijskými diktaturami začal udržovat výborné vztahy s Amerikou, Austrálií a Británií a dnes „jeho“ ostrov pravidelně zaujímá některé z čelních míst v žebříčcích zemí, v nichž se nejsnáze žije. Chudí jsou tedy dávno minulostí, skutečně svobodného volebního práva se ale dodnes nedočkali. Ekonomický premiant zamrzl na pozici autokratického státu nesvobodných občanů, byť nutno dodat, že tahle nesvoboda vypadá výrazně jinak, než na jakou jsme byli zvyklí v komunistickém Československu.

Nikoli bez rizika

Čtyřicátník Salman, bývalý učitel, provozuje vyhlášenou jemenskou restauraci nedaleko centra. Přitom jeho podnik ukazuje, jak se atmosféra v přísném Singapuru mění. Vyhlášená restaurace má otevřeno dlouho přes půlnoc a chodí sem převážně mladí lidé různých etnik. Poměry jsou vskutku uvolněné. Hosté si přenáší židle a stolky v širokém okruhu kolem restaurace, dokonce i na protější chodník, do noci vyhrává hlasitá arabská hudba. Občas přejede kolem policejní auto, ale bez zastavení. „Život v Singapuru je snadný, jen je tu trochu nuda. Proto jsem si otevřel tuhle restauraci,“ říká Salman.

Do východní Asie přijel kdysi jeho otec z jemenské pouště, Salman už se ale narodil tady. Muslimové tvoří v Singapuru sotva patnáct procent obyvatelstva, Salman má ale kousek od restaurace několik mešit, prodejny koberců, látek a dalšího tradičního arabského zboží. Nedávno pověsil na stěny restaurace fotky Jásira Arafáta, policie mu je ale nařídila sundat, protože v jejích očích to je nepřípustná politická propagace. Sám se označuje za loajálního občana Singapuru pěstujícího svůj arabský původ, to má ale své limity. „Chtěl bych učit i syna arabsky, snazší by to bylo, kdyby mohl sledovat arabský program, to ale bez satelitní antény nejde a koupit si ji nesmím,“ říká restauratér.

Právě zákaz satelitních antén je jednou z charakteristických tváří dnešního Singapuru. V rámci obrany proti západní zhýralosti se vláda snažila občany izolovat a uzákonila nejen zákaz satelitních antén, ale i časopisu Cosmopolitan, tancování v hospodě na stole, skákání na gumě známé jako bungee jumping. Jiné obskurní zákazy, třeba jako slavné žvýkání žvýkaček, směřují k udržení čistoty a pořádku na ulicích. Proto se také tvrdě trestá řada drobností, jako například odhazování odpadků na zem nebo přecházení silnice mimo přechod. Tresty mohou být velmi tvrdé: vysoká pokuta nebo výprask rákoskou. Postupem doby se ale i tahle přísnost zmírňuje. Cosmopolitan se už smí prodávat, skákat na gumě už se smí také, stejně jako tancovat na stole. Žvýkačka je pořád ještě v obchodech tabu, je ji ale možné získat od zubaře na předpis – a žvýkat na ulici tedy dovoleno je.

A pokud jde o stále přetrvávající zákaz satelitních antén, je to opravdu podivné. Časy, kdy byli zdejší obyvatelé informačně izolováni od okolního světa, patří do prehistorie. Obyvatelé Singapuru čile cestují do ciziny a podíl lidí napojených tady na internet patří k nejvyšším na světě. Také s disciplínou na ulicích to není tak smrtelně vážné: hlavně ve čtvrti Malá Indie se čile přechází na červenou, mimo přechody pro chodce a dokonce i odpadky sem tam končí jinde než v koších.

Oficiálně zakázaný a podle litery zákona tvrdě trestaný je také homosexuální styk, přitom ale ve městě existují bary pro gaye a lesby, o nichž referují i turistické průvodce. Podle místních lidí jde o pravidla, z nichž vláda nemůže a nechce ustoupit, obrovské otevření Singapuru světu a světa obyvatelům Singapuru však nutí vládce ostrova k mírné toleranci. Třicátnice Eleanor Wong učí práva na singapurské univerzitě a kromě toho píše divadelní hry s lesbickou tematikou. Střídavě, vždy když úřady poleví v bdělosti, se její hry uvádí v divadle a knižní přepis scénářů prodává v obchodech. „Být homosexuálem v Singapuru není bez rizika, žádné limity ve svobodě vyjadřování ale necítím a ani nemohu cítit, jinak bych jako umělkyně nemohla tvořit,“ říká Wong.

Majitel má trochu strach

Na druhou stranu malé opatrné kroky směrem ke svobodě nic nemění na tom, že v Singapuru vládne jedna strana, která se zatím nehodlá dělit o moc. Všechny televize, rádia a noviny má pod kontrolou vláda, takže její fundamentální kritiku v médiích nenajdeme. Pro občany platí zákaz pouličních protestů, kdy každé shromáždění nad pět osob potřebuje povolení úřadů, které se ale pro jakékoliv kritiky poměrů nevydává. K volbám se sice chodí, na podstatě to však nic nemění. V parlamentu sedí jen dva opoziční poslanci, zbytek jsou členové vládní Strany lidové akce. V Singapuru se volí většinově v 84 obvodech a ve většině z nich spojená opozice ani nikoho nestaví.

Jednou z hlavních a nejdůvěryhodnějších opozičních stran je Singapurská demokratická strana, která existuje od roku 1980. Jejím generálním sekretářem je pan Chee Soon Juan, který úřaduje v sídle strany na rušné ulici asi pět kilometrů od centra. U nenápadných otlučených dveří do běžného patrového domu není žádná cedule, žádný nápis na zvonku. Dveře spíš vypadají, že už je roky nikdo nepoužívá. „Jste tu správně,“ uklidňuje do mobilu pan Chee, přichází otevřít a vyvádí hosta po strmých schodech do místnosti bez oken. „Majitel domu má z politiky trochu strach,“ vysvětluje svoji pečlivou konspiraci.

Pan Chee je psycholog a před lety učil na univerzitě. „Když jsem vstoupil před třinácti lety do opoziční strany, propustili mě z práce. To víte, univerzita je státní a stát rozhoduje, koho bude zaměstnávat,“ popisuje svoji anabázi. Od té doby ho živí strana a příjem z politických knížek, které vydává. „Je to jedna z cest, jak lidem říct, o co nám jde a jaký máme program,“ říká Chee. „Noviny se nás občas zeptají na názor, do televize ani rádia se ale nedostaneme.“ Stejně jako všichni ostatní obyvatelé Singapuru ani opozičníci nemohou pořádat pouliční mítinky. Podle vlády jde o demonstrace, na které se vztahuje povinnost požádat o povolení. „Mnohokrát jsme žádali, ale marně,“ říká Chee. Jediná výjimka politického vystupování na ulici je devět dní před volbami. Pan Chee a jeho kolegové ale čas od času zákaz ignorují a končí pak ve vězení. Vždy jen na několik dní, horší jsou však podle něj vysoké pokuty, které soudy za porušování předpisů udělují. „Zatím jsme platili nějakých sto padesát tisíc eur,“ bilancuje svoji občanskou neposlušnost.

A jak se opozice dívá na tvrzení zakladatelů a dosud i výhradních vládců Singapuru, že se do Asie západní liberální demokracie nehodí? „Podívejte se na Japonsko, Tchaj-wan, Koreu a teď už i Indonésii,“ namítá pan Chee. „Copak oni nejdou cestou demokracie? Dokonce i opozice v Malajsii smí protestovat.“

Korzo s premiérem

Tomu, že by mohlo dojít k politickým změnám, zatím v Singapuru nic nenasvědčuje. Formálně je všechno v pořádku, v zemi existuje parlament, běžná ústava, systém politických stran, chodí se k volbám. Ve skutečnosti ale rovná politická soutěž neexistuje. Každopádně i kdyby začala postupně vznikat, opozičníci jako pan Chee to budou mít s lákáním voličů hodně těžké. Průměrný plat je v Singapuru blízký západoevropským poměrům, ceny v obchodech (kromě výjimek jako auta) jsou přitom podstatně nižší. Neexistují tu sice žádné sociální podpory, minimální mzda ani odbory, lidem se ale daří velmi dobře, vyložená chudoba i díky rodinné solidaritě téměř neexistuje. Investice do silnic, životního prostředí, veřejné dopravy, škol, kultury či zdravotnictví jsou obrovské a člověku přijíždějícímu ze střední Evropy dávají pocit naprostého luxusu všude, kamkoliv vkročí. „Veřejnost vládu podporuje a k nějakým protestům nevidí důvod,“ říká Tay Tsen Waye, mluvčí ekologické organizace Singapurský výbor pro životní prostředí. „Ostatně i mně se ty důvody hledají těžko.“

Českému čtenáři, který netrvá na přesných sociologických datech, může Tay posloužit jako příklad zástupkyně mladé singapurské generace. Není žádnou ekologickou bojovnicí po vzoru Greenpeace (ti ostatně v Singapuru působit nesmí), pracuje pro organizaci zabývající se osvětou ve školách, propagací recyklování odpadků, vysazování stromů a podobně. Výborně ovládá angličtinu, kterou používá v práci, s kamarády i doma, zatímco svojí druhou rodnou řečí, čínštinou, mluví prakticky jen se starými lidmi. Absolvovala kvalitní singapurskou univerzitu a s ruksakem projela západní Evropu. Kritické informace o světě nebo Singapuru čerpá z internetu a západního tisku, který je ke koupi všude kolem ní, zatímco na cenzuru domácích novin už si zvykla. Nechybí jí ani politická soutěž. „Osmdesát procent lidí je s vládou spokojeno,“ namítá. „Není to tak, že by vláda nechtěla slyšet, co si lidi myslí a co chtějí, vláda se snaží být víc komunikativní, hodně se využívá internet. Na vládní stránky může každý napsat, co si myslí, a podle toho se pak problémy řeší. Vše se řeší domluvou a demonstrace byly zakázané proto, že se vláda bojí vystupňování náboženské otázky. Vláda má také pocit, že k protestům nejsou důvody, a to je do značné míry pravda.“ Kromě internetu jako spojnice s občany singapurský premiér, ministři i poslanci podle starého zvyku vychází v neděli ven do ulic, kde je lidé mohou oslovit.

Ano, nebo ne?

Přes blahobyt a spokojenost obyvatel ale opoziční politici jako Chee Soon Juan věří, že se jeho straně podaří pozornost lidí dřív či později upoutat. „Ekonomika by se měla reformovat. Singapuru se teď daří ekonomicky velmi dobře, když se ale podíváte pozorně, vidíte počínající problémy. Náš úspěch stojí na zahraničních investicích, investoři jdou teď ale spíš do Číny nebo Indie.“

Otec singapurského zázraku pan Lee překročil osmdesátku, ve vládě ovšem pořád zůstává v pozici jakéhosi ministra-dohlížitele. Premiérem je od loňska jeho syn, bývalý vojenský důstojník, který pokračuje ve vládě osvíceného diktátora, velebícího prosperitu svého státu, dnes nejbohatšího v celé Asii. Mladší syn pak vede největší firmu – Singapurské telekomunikace – a další příbuzní jsou činní na vlivných ekonomických postech. Všude jinde by takové propojení vyvolalo strach z korupce, v Singapuru ale tohle slovo (s nadsázkou řečeno) skoro neznají a svým vůdcům důvěřují. Lee a jeho rodina nejsou v jejich očích žádní prvoplánoví despotové, ale pragmatici, kteří svůj stát řídí spíš jako manažeři přesvědčení o svých mimořádných schopnostech a nezastupitelnosti, a se spoustou věcí, třeba že by neměli dodávat zbraně brutálnímu barmskému režimu, si nelámou hlavu.

Je večer a ulice se plní mladými lidmi. Indové vysedávají ve svých jídelnách nad hromadami rýže s pálivými omáčkami, singapurští Číňané zase nad masem, saláty a porcemi těstovin. Coca-colu k tomu ale pijí všichni. Po ulicích začínají jezdit staré rikši, které tu ale na rozdíl od zbytku Asie vozí už jenom turisty. Od hinduistických chrámů zní píšťaly, bubny a zvonce, kterými se dav lidí pro dnešek loučí s bohem. Zato chrámy konzumu – obří obchodní domy – mají rozlučku naplánovanou až po desáté, takže ruch pokračuje i po setmění. Po chodbách se prohánějí děti vybavené hitem poslední sezóny – botami s kolečky v podrážce, zatímco rodiče nakupují a nakupují.

Singapur má štěstí na osvícené despoty. I bez svobody projevu zažívá zlatý věk, který momentálně kazí jen výbuchy na nedalekém Bali a aktivity indonéských teroristů, kterým úspěch a prozápadní orientace ostrova leží v žaludku. Zatím se ale nic nestalo a jak s oblibou říkají jeho obyvatelé, život v Singapuru je tak snadný. Návštěvník, který to všechno zažije během několika dní, odjíždí se zmatkem v hlavě: Chtěl by tady při všech těch velkých výhodách a „drobných“ nevýhodách žít, nebo ne?

Být jako Angličan

Otec moderního Singapuru Lee Kuan Yew se narodil v roce 1923 v Singapuru jako příslušník třetí generace Číňanů usazených na ostrově. Vystudoval singapurskou univerzitu a také právo (Cambridge), kde si podle svých vzpomínek usmyslel, že se musí vyrovnat jakémukoliv Angličanovi. Po válce se zapojil do protikoloniální opozice, vyjednal s Brity nezávislost ostrova a v roce 1959 se stal premiérem a de facto vládcem ostrova. V této funkci byl vystřídán až v roce 1990. Ekonomiku postavil na japonském vzoru, byť mnohem více otevřeném. Razil také koncept, že asijská společnost je založena na jiných hodnotách (především rodinných) než západní, a že se proto pro ni nehodí model liberální demokracie. O této zásadě zůstal přesvědčený dodnes.

A jak to cítíte vy? Líbil by se vám život v singapurské oáze zákazů a spokojenosti? Debata na

www.respekt.cz

.