Mimochodem

Kulturně historická revue Dějiny a současnost si od nejžhavějších mediálních debat uchovává noblesní odstup. Pokud tam pronikne téma eutanazie, pak nejdřív v příštím roce. V posledním letošním čísle jsem zato našel malou zprávu o anketě, jež nedávno proběhla v anglickém listu Current Archeology. Na otázku, co by se mělo stát s vaší kostrou, kdyby ji archeologové vykopali za 5000 let, odpovědělo nejvíc respondentů, že by byli šťastni, kdyby byla vystavena v muzeu.

Lidské kostry vskutku obvykle vypadají, jako by se šťastně usmívaly. Jejich výraz pochopitelně neodráží, co se jim honí hlavou. To jen my, prozatím živí a ostražití, zkoušíme uhádnout, jak se co tváří. Čumáky některých aut působí jako žraločí tlamy, jiné se zas laškovně uculují, zamračené nebe k nám zjevně valné sympatie nechová, ale potůčky zurčí docela vesele, drahý časopis o ničem se nejlépe prodá, má-li na obálce vyzývavou tvář. U lebek jde jen o vnější efekt odhalených dásní, básník by z něj nicméně mohl vytěžit povznášející verše o tom, že člověk je už architekturou skeletu uzpůsoben spíš k úsměvům než k nářku. Místo toho patří zubící se kostlivci k nejpříšernějším přízrakům kulturních dějin. V éře morových ran se účastnili ponuře bujarých tanců smrti, později se ironicky cenili z barokních zátiší, do moderního umění vstoupili jako rekvizity expresionistické úzkosti a v současnosti se často píše o všelijakých kostlivcích ve skříních.

Lidé si odedávna přejí, aby po nich něco zůstalo. Lebka je…