Kdo je malý český člověk

V osmdesátých letech jsme o prázdninách na Jadranu zaparkovali auto na pobřeží vedle stejně ošumělých českých škodovek. Jeden krajan si tehdy zavedl rituál: v horkém odpoledni je denně všechny obcházel, do každé nahlížel a hledal v jejich interiérech zlepšováky. Plastikové podložky a násady na řadicí páku v podobě lebky v něm probouzely nadšení, zatímco moře a cizina ho celkem nezajímaly. Bylo mi trapně, že máme stejný pas. Přesto se nedalo vyloučit, že ten muž by případně zachránil dítě před žralokem nebo položil život i za jiný ideál než za plyšáka pověšeného na zrcátku. Tohle se nedá předem odhadnout, a proto nelze tvrdit, že to byl malý český člověk. Přízemní a pitomé bylo pouze jeho chování, a nakonec možná i moje reakce.

Ing. Karel IV.

Dvacet let poté vyhlašuji boj přemnoženému malému českému člověku. V životě se nevyskytuje. Všichni jsme schopni milovat a zabíjet a nikdo není tak malý, aby nedokázal být větší. O to víc se uchytil virtuálně a ovládl domácí filmy a knihy. Za normalizace jeho charakter rozkvetl a v polistopadovém Česku se kupodivu upevnil. Malému českému člověku ze zdejší umělecké dílny je mezi deseti a devadesáti, má problémy s hygienou, s penězi, s rodinou, s autoritami, s cizími jazyky, sám se sebou, s opačným pohlavím, s přistěhovalci, s politikou, se sexem, s minulostí a budoucností, s ubohým zevnějškem, s autem a s pitím. Trvale si stěžuje a za nic…