Český snář s grantem v zádech

Tobiáš Jirous vydává svůj druhý román. O době, kdy je dovoleno vše, jenže se tím člověk neuživí.

Podle nakladatelské anotace navazuje letos třiatřicetiletý Tobiáš Jirous ve svém „chladnokrevně intimním“ románu Než vodopády spadnou na Vaculíkův Český snář, jehož samizdatové vydání vyvolalo před čtvrtstoletím skandální rozruch. Syn Věry Jirousové a Jiřího Němce se v něm kdysi mihnul jako disidentské děcko a nyní se prý vrací ke vzoru mistra, aby si vyzkoušel, zda bude současnost v jeho vlastním necenzurovaném deníku stejně „literárně fotogenická jako dobrodružná sedmdesátá léta“. Takový záměr by byl dojemně prostoduchý, kdyby se s ním autor hodlal spokojit, ve skutečnosti však jde spíš o konceptuální legendu k dílu, jež má podstatně jinou poetiku. Vaculík vytvořil nevšední román stylem klasické publicistické reportáže, zatímco Jirousův přístup připomíná spíš performanci. Literární prostor se tu stává jevištěm pro nejrůznější tělesné i myšlenkové akce, provokace, postoje a pózy.

Ve stopách hrdinů

Úvodní citát i řada odkazů v textu zdůrazňují příbuznost knihy s klasickými díly moderní deníkové literatury. Ještě před pár lety by byla asi opravdu vnímána jako generální zpověď v tradici Dostojevského, Camuse nebo Stendhala, k němuž se ostatně autor opakovaně hlásí, dnes se čtenáři spíš připomene formát reality show. Jirous jako by se stával…