Moravcův proces

V malé zastrčené síni uprostřed labyrintu chodeb Městského soudu v Praze bude za pár dní pokračovat proces desetiletí. A to jak doslova svou délkou – vyšetřování případu se táhlo jedenáct let – tak symbolicky. Cesta bankéře Antonína Moravce z luxusního mercedesu na lavici obžalovaných je totiž dokonalým obrázkem porodních bolestí zdejší svobodné ekonomiky – i společnosti.

Nalejte peníze

První kolo letošního procesu stát versus Antonín Moravec proběhlo už počátkem podzimu a z hlediska zločinu i trestu jde o přehlednou věc: soud s člověkem podezřelým z půlmiliardového bankovního tunelu. Věc ovšem komplikuje jedenáctiletá doba, po kterou se celý případ táhne. Za tu dobu se na něm vystřídala armáda vyšetřovatelů, poztrácely se souvislosti i stovky stran spisu.

Když počátkem 90. let dostala Česká národní banka (ČNB) politické zadání nalít peníze do znovu se rodícího českého podnikání, vyřešila ten úkol masivním vydáváním licencí na vznik nových soukromých bank. Povstalo jich tehdy v krátké době šedesát a ČNB příliš nekontrolovala kvalitu jejich šéfů a majitelů. „Neměli jsme k tomu ani žádné možnosti,“ vzpomíná tehdejší mluvčí ČNB Martin Švehla. Takže nové odvětví logicky obsadili většinou lidé, kteří se „podnikavosti“ naučili v časech hroutícího se komunismu a do nových časů si přinesli vzájemnou síť vazeb, ostré lokty a věrnost heslu „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. O deset let později zaplatí český daňový poplatník za jejich angažmá konečný účet ve výši čtyři sta miliard ztracených či rozkradených korun.

Dítětem tohoto boomu byl i Antonín Moravec. V roce 1992 si půjčil peníze a za necelou půlmiliardu koupil svoji Kreditní a průmyslovou banku. Pak si u dalších finančních domů půjčil zhruba tři miliardy korun – aby sám měl co půjčovat. A dal se do toho. Více než sto milionů půjčil politickým stranám tehdy vládnoucí koalice ODS, lidovci a ODA. A velkou část svěřených peněz půjčil sám sobě, respektive svým vlastním firmám. Protože ani politické strany ani podnikatel Moravec půjčené peníze bankéři Moravcovi nevraceli, ocitla se Kreditní a průmyslová banka brzy na suchu. Důsledkem toho nad ní ČNB vyhlásila v říjnu 1993 nucenou správu a audit prestižní společnosti Coopers&Lybrand zjistil, že ústav nejde zachránit. Závěr auditora byl přísný: Moravcova banka prý nikdy nebyla žádnou bankou, ale jen prostředníkem na odčerpání peněz z cizích sejfů do bankéřových firem.

Antonín Moravec obvinění odmítl. Za viníka všeho označil nucenou správu svého ústavu. „Měl jsem rozjetou řadu finančních operací, a nucená správa mě připravila o čtyři miliardy korun,“ říkal novinářům. Při nahlédnutí do dobového tisku lze zjistit, že většina médií jeho argumentaci věřila. „ČNB škrtí soukromé podnikání,“ psala tehdy například MF Dnes. Z dnešního pohledu je překvapivé, že na pád banky vůbec nereagovali politici – respektive že se jich na názor či řešení nikdo neptal. Tisk ovšem obrátil poté, co byl bankéř na jaře 1994 zatčen a vzat do vazby. Sdělení policie, že z jeho banky zmizelo jeden a půl miliardy korun, vzali novináři vážně.

Kam zmizela miliarda

Takže to vypadalo jasně: nálezy ČNB, zpráva auditora, půjčky sobě do kapsy, víc než miliarda korun pryč. Přesto šel Moravcův případ hodně klikatou cestou: po propuštění obviněného z vazby pracovala policie na jeho případu ještě neuvěřitelných osm let. Loni dostal případ na stůl soud a vrátil jej k došetření. To zabralo další rok.

„Těžko někoho vinit za průtahy, policie neměla s podobným typem trestného činu žádné zkušenosti,“ řekl před čtrnácti dny při prvním stání procesu soudce Dušan Paška. Ten převzal případ od nemocné kolegyně Dany Pacholíkové. Právě soudkyně Pacholíková vrátila před rokem spis k došetření policii. „Spis byl ve strašném stavu. Policie sice zdokumentovala podvody a porušování povinností při správě cizího majetku za půl miliardy, ale vůbec nepátrala po osudu další miliardy. Ze spisu se ztratila řada dokumentů,“ říká Pacholíková. Kromě různého účetnictví zmizely například informace o několika setkáních Moravce a předsedy lidovců Josefa Luxe ve Švýcarsku.

Takže Moravcova obvinění se z původních miliardových podvodů nakonec scvrkla jen na třetinové torzo. Proč, to je těžké zjistit. Na případu se vystřídalo deset vyšetřovatelů a pět státních zástupců. Jeden úředník odkazuje na druhého a najít je všechny představuje při tajnůstkářství zdejších bezpečnostních složek prakticky neproveditelný výkon. Přitom jen přečíst tisíce stran spisu a pochopit je, navázat na vykonanou práci, je složitá věc. „Ano, to je potíž s komplikovanými věcmi, které se vyšetřují dlouho, někteří policisté jsou převeleni, jiní povýšeni, další odcházejí do civilu, v tento okamžik má například požádáno o odchod do civilu osmnáct našich policistů,“ říká Jana Pinková, tisková mluvčí útvaru, který případ v posledních letech vyšetřuje, a odmítá, že by šlo o skrytou formu zaretušování zločinu, do kterého mohou být zapleteny politické strany. Fakt je ten, že Moravec je jeden z mála bankéřů, kteří se ocitli před soudem. Dnes žije v otřískaném paneláku na periferii České Lípy. Jeho telefon je nedostupný a na zvonění nikdo neotvírá. K soudu obžalovaný finančník zatím nechodí, nevyzvedává si předvolánky a jen přes svého obhájce Oldřicha Choděru trvá na počáteční obhajobě: že okradeným byl vlastně on. Odvolal se s tím i k Evropskému soudu, ale ten jeho požadavek na náhradu za zmařené obchody zamítl.

Strany znaly vděk

„S odstupem času se dá říct, že hospodaření Moravcovy KPB bylo předobrazem bankovního socialismu devadesátých let,“ říká Libor Grygárek, státní zástupce, který stíhání Moravce inicioval. Zjednodušeně řečeno, většina bank dělala v devadesátých letech totéž co Moravec. Půjčovaly na podezřelé a podezřele nezajištěné projekty, svým známým a taky firmám, které banky vlastnily – málokdo z těchto věřitelů pak peníze vracel. V devadesátých letech pak zkrachovala dvacítka bank operujících systémem Moravec. Ale na rozdíl od vyšetřovaného kolegy nevyváděli majitelé bank peníze tak přímočaře – do hry se dostaly různé směnky a složité převody peněz. Koncem devadesátých let vyšlo najevo, že totéž dělaly i čtyři největší polostátní banky. Tak třeba Komerční banka disponovala nevrácenými úvěry v hodnotě osmdesát miliard korun, Česká spořitelna zhruba polovinou této částky a po IPB zůstaly dluhy přes sto miliard korun.

Policie sice stíhala nebo dodnes stíhá kolem padesátky bankéřů, odsouzeno bylo zatím osm lidí. Většina případů byla odložena. „Policisté neměli zkušenosti, navíc je vždy složité prokázat, jestli šlo o úmysl, nebo pouhou neschopnost,“ říká bývalý ministr vnitra Jan Ruml. A třeba státní zástupce Augustin Hrbotický, kterého v druhé polovině devadesátých let pověřila vláda bojem proti bankovním zločinům, je přesvědčen, že policie nedokázala využít všechny nástroje, které měla k dispozici: neuměli ve spleti zákonů prokázat, že šlo o podvod nebo zneužití informací. „A co je hlavní – já sice dostal od vlády zadání, ale necítil jsem opravdovou politickou vůli případy řešit,“ říká Hrbotický. Asi nebylo divu: hlavní hvězdy tunelování patřily mezi oblíbence politiků – tak třeba Václav Junek (jehož Chemapolu napůjčovaly polostátní banky spoustu miliard, dvanáct z nich do krachu nevrátil) financoval sociální demokraty, chodil na fotbal s Václavem Klausem a pomáhal Václavu Havlovi prodávat polovinu rodinného paláce Lucerna.

Nicméně Junek začíná být vyšetřován alespoň teď, v poslední době. To bankovní operace „kluků z Motoinvestu“, kteří vytáhli podivnými převody ze tří bank přes miliardu korun, nebyly potrestány nikdy. Naopak: Václav Klaus svého času označil tyto dravé finančníky za tolik potřebné „štiky“ v zatuchlém českém podnikatelském rybníce, sociální demokraté dokonce z jejich šéfa Pavla Tykače pak za půjčku osmnácti milionů korun udělali poradce ministra financí. Tak by se dalo pokračovat dlouho. Nakonec i Moravec měl své vděčné strany, kterým půjčil hromadu peněz. Podle prvního vyšetřovatele případu Jiřího Váchala prý „víc než těch sto dvacet milionů, které jsou dnes známy“.