Kulturní tip

Ozbrojený konflikt v bývalé Jugoslávii, jehož desáté výročí si letos připomínáme, k nám zavál snad ještě víc balkánských imigrantů než socialistická družba o desetiletí dříve. Přinášeli si s sebou traumata a hrůzné příběhy, které na čas získaly publicitu a časem se ztratily stejně jako jejich nositelé. Básník a spisovatel Adin Ljuca u nás zůstal, pracuje v Národní knihovně a letos vydal knížku povídek s názvem Vytetované obrazy. V roce vzpomínání na balkánskou válku bychom ji neměli přehlédnout.

Ljuca vypráví jednoduše a čtivě. Svůj příběh muslima z Bosny, kterému vletěl do zákopu granát, při explozi jej zázrakem nezasáhl, ale na čas mu vymazal část paměti i řeč. Vypráví o dalších uprchlících, které potkal jako překladatel posttraumatického terapeutického zařízení, o lidech, kteří po prožitých hrůzách nesvedli než kouřit a mlčet, i těch, kteří se u nás prodrali k novému životu jako Aldin Popaja nebo Raymond Rehnicer. Vtahuje čtenáře portréty Čechů, které potkal, třeba dívky, do níž se tajně zamiloval, nebo svého bytného, kdysi vrcholového sportovce, dnes zlomeného alkoholika.

Je to obyčejné čtení, ale připomíná něco důležitého. Pocity, které válku provázely, každodennost uprchlíků rozesetých po celé Evropě, samotu, nudu, nejistotu, co se odehrává doma. Příznačná je povídka, v níž se Ljuca se svým přítelem a spolupodnájemníkem Sašou domluví, že každý z nich napíše denně báseň a pak si ji vymění, aby měli v Praze co číst. „Jsou obrazy, které…