Glosa

Dokáže-li rozvraceč ve chvíli nouze suplovat státní správu, jak to posoudit? Jako podrývání onoho státu, tudíž riziko? Nebo jako úspěch spontánní iniciativy, tudíž naději? Takové otázky nás napadají kolem zemětřesení v severním Pákistánu a Indii, zvláště v Kašmíru. Ve zprávách čteme, že postižení lidé čekali pomoc od státu, konkrétně od Islámábádu a Dillí, ale dostali ji od kašmírských separatistů. Ti prý distribuují léky i potraviny a slibují výstavbu zničených nemocnic i škol, čímž získávají body pro svou ideologii. Jak tomu rozumět? Mají k dispozici lepší infrastrukturu než vlády? Nebo „jen“ využívají sítě stezek a zásobovacích skladů, původně určených pro guerillu, ne-li pro teror? K zamyšlení to skutečně vyzývá, i kdyby byla agenturní zpráva nadsazená nebo by zobecnila jeden nahodilý zážitek reportéra.

Tvrzení, že humanitární aktivita kašmírských separatistů posílí rebely, ba teroristy, obsahuje jen malou část pravdy. Za prvé je v těchto případech posiluje mnohem více pasivita či zkorumpovanost vlád. Za druhé rozvraceče nelze házet do jednoho pytle. Je třeba rozlišit teroristy od těch, jejichž aktivity lze využít v rámci státní správy – bude-li ovšem šikovná. To platí v Kašmíru, Palestině i třeba v Čečensku.