Pro fotbalistu, nebo pro elity

Libérie stojí před historickým mezníkem. Buď zvolí správně, nebo už jí nebude pomoci.

„Chodím do školy, protože chci umět číst a psát. Už umím napsat své jméno,“ říká sedmnáctiletá Mussa, která až do předloňska bojovala za LURD, jednu ze dvou válčících frakcí usilujících o svržení prezidenta a diktátora Charlese Taylora. Mírová dohoda z léta 2003 ustavila dočasnou vládu složenou ze všech tří válčících stran, a především přinesla zemi křehkou stabilitu zajišťovanou patnácti tisíci vojáky OSN. Tím skončila éra čtrnáctileté občanské války, do níž Taylor umě zatáhl i okolní země včetně Sierry Leone. Tamní konflikt ve světě proslavilo mačetové šílenství válečníků a u nás zejména fotografie Jana Šibíka. Liberijská řež probíhala za nižšího zájmu médií, nicméně si vyžádala až – podle nejvyšších odhadů – až 200 tisíc obětí.

Tříapůlmilionová země, která byla ještě před čtvrtstoletím dávána za příklad mnoha africkým státům, dnes obsazuje nejposlednější místa nejsmutnějších statistik: 85 % obyvatel živoří pod hranicí chudoby, 85 % neumí číst a psát, 80 % je nezaměstnaných, průměrná délka života je pouhých 41 let. Přesto si nesmí zoufat. OSN jí dalo ještě jednu šanci.

Peníze čekají na výsledek

Světové společenství a Liberijci upínají naděje k 11. říjnu, kdy proběhnou první demokratické volby od konce války. O prezidentské křeslo se uchází 22…