Než se chrámy zřítí

Slavný historik architektury Lewis Mumford neváhal přirovnat roli továrny v životě města devatenáctého století k roli, jakou dříve hrál chrám či palác vládce. Jistě mu dáme za pravdu nejen při pohledu na historické fotografie anglických měst s lesem kouřících komínů, ale i při návštěvě některých měst našich, kde – jako v Ostravě, v Kladně – monumentální zbytky důlních zařízení a hutí dosud připomínají, co donedávna dávalo práci většině obyvatel. Jenže továrna, jako produkt průmyslové a vědecké revoluce, je zároveň zviditelněním myšlenky modernity, k níž patří i představa pokroku, který vše staré odhazuje stranou jako nepotřebnou veteš. A tím starým nepotřebným se pak často stává i továrna sama. V západním světě se podíl těžkého průmyslu zmenšuje ve prospěch sofistikovanějších forem práce. K nám tento proces restrukturalizace dorazil se zpožděním čtvrt století, akcelerován ještě vlastnickými přesuny privatizační éry, a nastolil stejnou otázku, jakou v západní Evropě řeší již od 70. let: co se stovkami objektů, které ztratily svou funkci, po ukončení provozu nezadržitelně chátrají a v některých dříve průmyslových centrech vytvářejí přízračné oblasti, z nichž se vytratil život?

Do Kladna na safari

Právě tomuto tématu se věnovalo zářijové již 3. mezinárodní Bienále industriální stopy, jehož hlavním organizátorem bylo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT.…