Slavný historik architektury Lewis Mumford neváhal přirovnat roli továrny v životě města devatenáctého století k roli, jakou dříve hrál chrám či palác vládce. Jistě mu dáme za pravdu nejen při pohledu na historické fotografie anglických měst s lesem kouřících komínů, ale i při návštěvě některých měst našich, kde – jako v Ostravě, v Kladně – monumentální zbytky důlních zařízení a hutí dosud připomínají, co donedávna dávalo práci většině obyvatel. Jenže továrna, jako produkt průmyslové a vědecké revoluce, je zároveň zviditelněním myšlenky modernity, k níž patří i představa pokroku, který vše staré odhazuje stranou jako nepotřebnou veteš. A tím starým nepotřebným se pak často stává i továrna sama. V západním světě se podíl těžkého průmyslu zmenšuje ve prospěch sofistikovanějších forem práce. K nám tento proces restrukturalizace dorazil se zpožděním čtvrt století, akcelerován ještě vlastnickými přesuny privatizační éry, a nastolil stejnou otázku, jakou v západní Evropě řeší již od 70. let: co se stovkami objektů, které ztratily svou funkci, po ukončení provozu nezadržitelně chátrají a v některých dříve průmyslových centrech vytvářejí přízračné oblasti, z nichž se vytratil život?
Do Kladna na safari
Právě tomuto tématu se věnovalo zářijové již 3. mezinárodní Bienále industriální stopy, jehož hlavním organizátorem bylo Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
