Takoví normální zabijáci

V nacpaném prostoru malého rockového klubu se začíná drolit omítka ze stropu a vlnit podlaha. Před surovým kytarovým zvukem byste rádi instinktivně ustoupili, ale není kam. Do té doby nenápadní chlapíci, popíjející pivo u baru, se proměnili ve Wollongong, jednu z nejhlasitějších kapel současného českého undergroundu, a vyrazili představit svou první dlouhohrající desku. V sále to vře, baskytarista se s publikem jakoby přetlačuje, subtilní bubeník masakruje soupravu a vysoký kytarista budí dojem, že jeho nástroj probíjí. Mezi skladbami se z reprobeden ozývá chrčení, pískání a bručení. Buď se v nich něco taví, nebo prosí o milost.

Riffy z pravěku

V jazyce původních obyvatel Austrálie znamená slovo wollongong nestvůru – aboriginé tak kdysi křičeli na lodě dobyvatelů, které se blížily k jejich pobřeží. Také hudba stejnojmenného pražského tria může leckomu nestvůru připomínat, protože kritéria snesitelné tvrdosti a hlasitosti jsou individuální, závisejí na vkusu a posluchačské zkušenosti. Pro někoho může být vrcholem hlomození Janáček, pro jiného heavy metal, a i ten už dnes ve srovnání s novými extrémními styly grind nebo crust působí jako čajíček.

Tvrdost Wollongong připomíná neandrtálský pudový rokenrol, jakousi učebnici pravěkých kytarových riffů, vystavěných kvůli brutálnímu zkreslení do masivní zvukové stěny. „Jakou hodnotu může mít řev a rámus?“ může se oprávněně divit skeptik. V podání Wollongong je jednou velkou…