Smrt bez pohřbu

Někteří lidé jsou nebezpečnější mrtví než živí. Nikde to neplatí tolik jako v Číně. Při nedostatku veřejné diskuse nabývají na politickém významu symbolické události a smrt historických postav je zde obestřena symbolikou takřka rituální. Čínský režim může nepohodlné jedince vymazat z historie, ale nemůže jim zabránit umřít.

Neúcta k předkům

Čao C’-jang zastával v osmdesátých letech nejvyšší stranické a státní posty: od roku 1980 funkci premiéra a od roku 1987 též funkci generálního tajemníka strany. Zvláště tento druhý post ho předurčoval k nástupnictví po Teng Siao-pchingovi a teoreticky mu měl zaručovat prakticky nedotknutelnou pozici. Jeho pád v roce 1989 byl přímým důsledkem potlačení studentských demonstrací na náměstí Tchien-an-men – výrazného historického předělu, který ukončil opatrné snahy o politické reformy a pozvolnou demokratizaci, započaté s jistým zpožděním po smrti Mao Ce–tunga (1976). Čao se po Tchien-an-menu ocitl na doživotí v domácím vězení kvůli podpoře studentů, snahám o rozštěpení strany a vůbec „podkopávání“ socialismu. Jeden z pekingských stařešinů, osmdesátiletý stranický veterán Wang Čen, v roce 1989 prohlásil: „Kdo se staví proti straně a socialismu, zaslouží si smrt bez pohřbu!“

Bývalý generální tajemník Čao se nakonec takové smrti bez pohřbu skutečně dočkal. Pohřben samozřejmě bude, ale pouze při rodinném…