Mimochodem

Španělsko se letos chystá k velkým oslavám svého nejznámějšího literárního hrdiny, neboť Cervantesův román o důmyslném rytíři donu Quijotovi de la Mancha vyšel právě před čtyřmi sty lety. Musel to být zvláštní okamžik kulturních dějin, když o nějakých deset stupňů zemské šířky severněji psal zrovna svá vrcholná díla William Shakespeare. Takto souběžně se kdysi zrodily nauky Buddhy, Konfucia a Sokrata, kteří by se klidně mohli potkat, kdyby už tehdy myslitelé létali na mezinárodní konference. Literární obraz potrhlého rytíře na vyzáblé kobyle je podobně nadnárodní a nadčasový jako jejich myšlenky, pouze o dva tisíce let mladší.

Vykladači díla se vesměs shodují, že Cervantes původně zamýšlel napsat pouze další z tehdy oblíbených parodií středověkých románů o rytířích, jejichž úzkostlivě cudné šlechetnosti bez bázně a hany se renesanční publikum smálo už dobrá dvě staletí. Vymyslel si obstarožního knihomola, nechal jej vyznávat ideály, jakým už dávno nikdo nevěřil, a vyslal jej v komickém kostýmu na turnaj se skutečností. Nápad sliboval skvělé povyražení, jenže Cervantes jako autor nekomplikovaného čtiva povážlivě selhal. Postava, kterou chtěl původně předhodit čirému výsměchu, jej začala dojímat a cosi podivného se přihodilo i s rytířskými ideály – čím komičtěji je nechal narážet na novověkou realitu, tím víc jako by vzrůstala jejich vznešenost. To svým způsobem ostatně vycítil i pragmatický tlouštík Sancho Panza, jenž hrdinu pro kontrast věrně provází jako…