V neformální soutěži mezi Srbskem a Chorvatskem o to, kdo má blíže k Evropě, zvítězilo minulý týden na celé čáře Chorvatsko. Srbsko se po několika letech opět ocitlo pod úderem amerických sankcí za absenci spolupráce s haagským tribunálem pro válečné zločiny a šéf zahraniční politiky EU Javier Solana odřekl návštěvu Bělehradu. Ve stejnou dobu v Chorvatsku v prezidentských volbách na celé čáře zvítězila dosavadní hlava státu Stjepan Mesić. Staronový prezident, vnímaný jako garant proevropského směřování Chorvatska, tak pravděpodobně v roce 2009 přivede svou zemi do Evropské unie. Tím dovrší proces probití mezinárodní izolace, kam se Chorvatsko dostalo za desetileté vlády jeho nacionalistického předchůdce, nebožtíka Franja Tudjmana.
Rozchod s minulostí
Nejde však jen o mezinárodní postavení Chorvatska. Snad ještě důležitější je, že Mesićovo drtivé vítězství znamená definitivní rozchod s temnými duchy minulosti. Exploze nacionalismu sice byla v období srbské agrese počátkem 90. let pochopitelná, národní zájmy se však brzy staly uměle živeným pláštíkem pro beztrestné rozkrádání Chorvatska skupinou vyvolených a neomezenou vládu Tudjmanova Chorvatského demokratického společenství (HDZ). Výsledkem byl desetiletý marasmus, charakterizovaný výroky jako „děkuji Bohu, že moje žena není Srbka nebo Židovka“ (Franjo Tudjman) nebo „ještě se nám ti hoši můžou hodit“ (opět Franjo Tudjman, tentokráte o paravojenské skupině, která hluboko v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu