Wernisch mezi vyděděnci

Pražský básník nepřestává pátrat po zapomenutých literátech a slibuje další bizarní klenoty.

Každá literární generace je jistě jedinečná, vždy se v ní však opakuje stejná selekce: z početného píšícího plůdku jen pár jedinců vzroste natolik, že si jich povšimnou i literární dějiny. Ti ostatní psali buď příliš stejně, nebo příliš jinak, možná neměli štěstí, prostě nezaujali, ve své době však spoluvytvářeli živý literární šum, bez nějž by velcí sólisté sotva vynikli. Letos třiašedesátiletý básník Ivan Wernisch je nepochybně velký sólista, už dlouho se nicméně věnuje projektu, jímž chce pro dějiny zachránit i ztracené legie svých neúspěšných kolegů. Jeho antologie literárních outsiderů Zapadlo slunce za dnem, který nebyl se před pěti lety stala literární událostí. Nyní vychází v podobné grafické úpravě další svazek s názvem Píseň o nosu, který má téměř shodný podtitul Zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní. Z jiné historie novočeské literatury (od počátků až do roku 1948). Pouze časový rámec je širší. Nynější knihu otevírají vrstevníci císařovny Marie Terezie, v jejichž textech ještě doznívá baroko, a v závěru najdeme generaci, jež se dnes blíží osmdesátce.

Uvadlá píseň

Název je převzat z drobné glosy Vítězslava Hálka, jež vyšla roku 1873 v časopise Lumír. Známý pěvec se tu pozastavuje nad osudem kdysi velice populární písně o nosu, bez níž se prý dřív neobešla žádná společenská zábava. Lidé si ji prozpěvovali, ukazovali si na nosy a…