Glosa

Mohlo to být tak přehledné. Na počátku devadesátých let existovala státní banka, kterou bylo zapotřebí privatizovat. Dala se prodat do rukou slušného investora a dnes jsme si mohli v burzovních novinách vyhledávat hodnotu její akcie. Bohužel to dopadlo jinak. Podivnou a neprůhlednou trojnásobnou privatizací, proloženou jedním „znárodněním“, to vše podepsáno politiky Klausovy pravicové, Zemanovy levicové i Tošovského úřední vlády. A na konci stála zkrachovalá banka a dluhy ve výši minimálně sto miliard korun. Kdo peníze rozkradl, nedokázala policie dodnes vyšetřit a každý z aktérů obchodu obviňuje ty další, že to byli právě oni. Spory o peníze řeší několik světových arbitrážních soudů a dnes i česká vláda. Ví se jedno: dluhy zaplatí občané tohoto státu.

Prostřednictvím arbitráže se k nám vrací minulost bankovního socialismu poslední dekády předcházejícího století. Něco obdobného jsme již zažili. To když jiná arbitráž rozhodovala o naší vině na ukradení televizní stanice, které dovolilo koncem devadesátých let souručenství tehdejších politiků a jednoho mediálního bosse. Rozhodnutí arbitráže, že musíme zaplatit okradenému deset miliard, bylo bezesporu spravedlivé. Dnešní spor o peníze IPB je složitější, je v něm více účastníků, navíc s rozdílnou mírou provinění a požadavků. Paroubek by ale přesto neměl přistupovat na žádnou dohodu, která sugeruje, že na tu někdejší špatnou privatizaci doplatili všichni aktéři, a tudíž nemá cenu to dál rozmazávat. Není to…