Volání divočiny

Zkušenost praví, že památky lidové architektury zachrání spíš přivandrovalý chalupář z města než místní jezeďák. Podobné je to i s cennými přírodními lokalitami. Také v jejich případě překvapivě platí, že nejlhostejnější k nim zpravidla bývá domorodé obyvatelstvo. Dobře je to možné ilustrovat na příkladu šumavského národního parku, o nějž se po období relativního klidu opět začínají zajímat politici i média.

Faktor přírodní přepěknosti

V čerstvě zpracované koncepci Národního parku Šumava se objevily návrhy na nové vymezení zón přísné ochrany, jež by měly být prakticky ušetřeny lidských zásahů. Rozparcelování parku není žádnou novinkou, platí od jeho vzniku. Jenže v polovině 90. let se tehdejšímu vedení podařilo bezzásahovou zónu prakticky „zneškodnit“ a rozbít ji do 135 nepatrných částí. Nový plán teď nepočítá s ničím větším (ani menším) než opětovným sloučením některých jejích úseků.

To však stačilo k tomu, aby lesnická sdružení, starostové šumavských obcí i regionální politici začali bít na poplach. Tloukli přitom zjevně dost hlasitě a účinně, neboť v příštích dnech se celou věcí bude na zvláštním zasedání zabývat i Senát.

Oč ve sporu jde? Pokud bude nová koncepce ochrany přírody schválena, přinese podle svých kritiků zkázu šumavských lesů a zánik „zelené Šumavy“, na jakou jsme zvyklí, zkrátka zhoubu a zmar. Ve snaze něčemu takovému zabránit…