Mimochodem

V kádrových posudcích minulé éry nehrálo vzdělání ani výkonnost významnější roli.

Na předním místě se hodnotil rodinný původ, politická angažovanost a oblíbenost v kolektivu. Kdo byl na štíru s prvními dvěma kritérii, mohl hledat svou šanci ve třetím. Od vstupu do praxe jsem proto pozorně zkoumal, jak se taková obliba získává. Osud mne zavál do nejrůznějších kolektivů, nicméně v dílnách, skladech, krámech i kanclících bylo vždy tím nejpodstatnějším umění naslouchat, klábosit a notovat si s ostatními.

Naslouchání jsem zvládal, s klábosením to bylo horší. Sportovní výsledky mne nevzrušovaly, na televizi jsem nekoukal, nebyl jsem motoristou, ba dokonce ani na dovolenou k moři jsem nejezdil. O práci či politice se nehovořilo, neboť každý kolektiv měl své zkušenosti – i z nejoblíbenějšího chlapíka se leckdy vyklubal donašeč. A tak jsem většinou dával k dobru jen postřehy o počasí, což je konverzační téma, které se osvědčilo už ve staré Anglii. Unikl jsem tím společenské povinnosti vyznat se v televizních seriálech, které se široce přetřásaly ve všech dílnách, skladech, krámech i kanclících reálného socialismu, jen jsem se musel naučit balancovat: přílišným vychvalováním deštíku bych si například získal zahrádkáře, ale naopak ztratil přízeň druhé části téhož kolektivu, jež se ráda slunila u vody.

Personalistika nové éry dává přednost zájmu o práci. U novinářů se jejich řemesla dotýká vlastně všechno, takže občas dojde i na počasí, víc ovšem ve chvílích…