Spisovatelka Libuše Moníková jedinečným způsobem vystihla českou normalizaci a Západ to ocenil. Tenhle měsíc by se dožila šedesáti let.
Česko-německá spisovatelka Libuše Moníková je právem řazena po bok světových autorů postmoderní prózy; jejími spřízněnci jsou například Thomas Pynchon v americké nebo Ingeborg Bachmannová v rakouské literatuře. Moníková experimentuje s texty a s realitou, tvoří mýty, propojuje žánry, k jejím hrdinům patří převážně emigranti a lidé „na cestě“, zvláštním znamením jejích próz je humor v nejlepších tradicích Haškova Švejka či filmových grotesek. Tak je tomu i v jejím nejznámějším románu Fasáda. Kniha, za niž obdržela prestižní německou Cenu Alfréda Döblina, byla přeložena do většiny evropských jazyků. Po bezmála 20 letech od prvního vydání se konečně objevila letos i v Čechách.
Pořád dokola
Podobně jako například Milan Kundera či Petr Král přijala i Moníková po své emigraci jazyk své nové vlasti a publikovala zásadně v němčině. Zůstává však daleko více svázána s rodnou zemí: odkazuje na české reálie, používá české fráze a slova, její hrdinové jsou většinou Češi. Také román Fasáda se odehrává větším dílem v Čechách, zachycuje příběhy české historie a kultury. Moníková vychází ze skutečné události (rekonstrukce zámku v Litomyšli, na níž se podíleli známí čeští umělci, např. Olbram Zoubek), a uplatňuje své široké znalosti historie, geografie, biologie apod. Nejde jí však o „poučení…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu