Věděli, co chtějí: zabíjet

To místo vypadá krásně se svým zámkem, lázněmi, romantickými kopci a spoustou zelených parků. Těžko věřit, že právě tady, v Bílině, se stal zločin, který v české historii nemá obdoby. Tři studenti zavraždili svou kamarádku. Chtěli zkusit něco nového, neznámého, zakázaného. Zabíjeli „jen tak“. Oběť zvolili víceméně náhodně. Zabili ji nesmírně surově. Po činu se vůbec neskrývali ani nesnažili obhájit. Nyní jsou ve vazbě a čekají na trest. K soudu s nimi dojde v půlce září.

Zdá se tedy, že si všichni můžeme společně s bílinskými vydechnout. Potíž je ale v tom, že studenti, proměnění neznámou psychickou spouští na pár okamžiků ve vraždící bestie, jako zabijáci vůbec nepůsobí. Nemají kriminální minulost. Žádné problémy s drogami. Nebyli nikdy v nápravném zařízení pro mladistvé ani v drsných partách. Nikdo z nich nebyl svým okolím vnímán jako agresivní či jinak zvrácený jedinec. Nešlo jim o peníze, nemstili se, nechtěli oběť znásilnit. To, že se k činu sdružili, vylučuje emotivní zabití ze zhrzené lásky.

Obyčejní kluci

Čapkova ulice na bílinském sídlišti by mohla být v Čechách snad úplně kdekoli. Asfaltka se vine do mírného svahu mezi paneláky, tu a tam roste břízka. Mezi domy jsou trávníky, klepadla, dětské hřiště. Je tu hospoda, prodejna textilu a večerka. Parta kluků a holek, kteří posedávají na plůtku u domu, kde bydlel Jakub Procházka, se k svému sousedovi hrdě…