Po uši v Unipetrolu

Ministr české vlády se chystá na výslech před polským prokurátorem, v televizi vypráví na tajném záznamu šíbr o úplatkářských choutkách bývalého premiéra a veřejnost s překvapením sleduje nový výpravný skandál jménem „privatizace Unipetrolu“. Po letech, kdy zdejší policie při vyšetřování zametala podezřelou vládní operaci pod koberec, se zdá, že se blížíme zásadnímu odhalení. S odstupem a chladnou hlavou je ale nutné přiznat, že navzdory všemu poprasku jsme v rozplétání záhad kolem Unipetrolu stále na začátku. Tajemství a nezodpovězené otázky spíš přibývají. Celá současná aféra má ale určité temné obrysy, které naznačují, že nejde jen o „pomluvy a lži“, jak v reakcích na zveřejněné informace tvrdí tuzemští politici.

Na krásném modrém Dunaji

Událost otřásající politickým a mediálním Českem těchto dnů začala podle všeho před dvěma lety ve Vídni. Na podzim 2003 se tam sešel polský miliardář Jan Kulczyk s významným agentem ruské tajné služby Vladimirem Alganovem a to vyděsilo polskou bezpečnost. Problém byl na světě. Kulczyk totiž vlastní významné podíly v polské energetice a ropném průmyslu a Poláci dostali strach, že se jejich strategické podniky dostanou pod vliv Rusů. Kulczyka začala prověřovat policie i tajná služba, k věci vznikla i parlamentní komise. A při prověrce hospodaření polostátní rafinerie PKN Orlen, v níž Kulczyk sice vlastní jen šest procent, ale kterou kompletně ovládali jeho lidé, došlo i na privatizaci české společnosti Unipetrol do vlastnictví Orlenu. Tehdy se aféra dotkla Česka poprvé.

S Kulczykovým polským týmem šel totiž do privatizace i český miliardář Andrej Babiš. Podle tajných, ale vládou schválených smluv, které má teď k dispozici vyšetřovací komise, získal Babiš od Kulczyka písemný závazek, že po úspěšné privatizaci prodá Orlen českému společníkovi z portfolia Unipetrolu za tři miliardy korun čtyři chemičky (Lovochemii, Aliachem, Chemopetrol a Spolanu). Smlouva vzbudila v Polsku rozruch, protože podle renomovaných odhadů mají tyhle firmy cenu aspoň o pět miliard vyšší. Vznikla otázka, proč tak protřelý byznysman jako Kulczyk šel do obchodu, na kterém ztratí tak obrovskou sumu?

Řekněme rovnou, že odpověď není známa dodnes. Alespoň veřejně. Polská prokuratura ale naznačuje, že díky odposlechům a výpovědím svědků ví už dnes o transakci mnohem víc. „K doplnění obrazu nutně potřebujeme vyslechnout některé české ministry,“ říká krakovský prokurátor Jerzy Balicki. Jeho výrok si nelze nedat do souvislostí se spekulacemi v polském tisku, podle něhož Kulczyk s Babišem připravili celou operaci ve shodě. A na úplatky k jejímu prosazení – jak polskému tisku prozradily „důvěryhodné zdroje z prokuratury a policie“ – rozdali v Polsku a v Česku dohromady 42 milionů eur – v každé zemi půlku. Babiš prý za tyto peníze zařídil souhlas české vlády s privatizací Unipetrolu pro Orlen a Kulczyk za svůj korupční balík koupil naopak souhlas tehdejší polské vlády s pětimiliardovou slevou pro Babiše.

U stolu i u lesa

Přes tato poměrně výbušná tvrzení aféru na české straně zapálila až jiná, s Unipetrolem viditelně nesouvisející senzace: TV Nova dostala od neznámého dárce záznamy schůzek polského lobbisty Jacka Spyry se šéfem premiérovy kanceláře Zdeňkem Doleželem. Jejich řeči jsou sice celkově nejasné, ale mají dvě pasáže, které na stoupnutí adrenalinu stačí. V první Spyra rozebírá údajnou korupční nenasytnost bývalého premiéra Stanislava Grosse a ve druhé Doležel říká „sejdeme se u lesa a na stole bude pět“ – což všechna média přeložila jako žádost o pětimilionový úplatek. Na stopu správného výkladu přitom novináře uvedl jeden z proslulých hrdinů zdejšího podnikatelského polosvěta à la Krejčíř, majitel firmy Setuza Tomáš Pitr. Ihned po zveřejnění nahrávky na Nově totiž vystoupil s prohlášením, že Spyra je jeho člověk a s Doleželem na natočené schůzce jednal právě o Unipetrolu. „Doležel mi sliboval, že nám za pětimilionový úplatek umožní koupit si od Poláků z Unipetrolu zpět firmu Chemopetrol – o kterou jsme kdysi usilovali, ale vytlačil nás Babiš,“ řekl Pitr deníku Právo. „Ale my už o ten byznys nemáme zájem.“

Zametání stop? Ale ne

Pitr je ovšem jedním ze zainteresovaných hráčů a Babišův velký konkurent, takže jeho řeči nelze brát vážně. A pomineme-li jeho ochotnou nápovědu, vypovídají „novácké“ nahrávky o skutečné korupci pramálo. Zajímavá je na nich naopak otázka, kdo je televizi zprodukoval a poskytl. Tvrzení autora pořadu Janka Kroupy, že na schůzky pronikla a záznam pořídila Nova „sama“, není příliš věrohodné. Vedle Pitra se publikace nejasného dialogu Spyra–Doležel hodí mnoha zúčastněným. Například nové vedení PKN Orlen (Kulczykovi už dávno zlomil vaz jeho kontakt s ruským agentem Alganovem) hledá v posledních týdnech cesty, jak vystoupit ze závazků vůči Babišovi. Až dosud bylo smířeno s tím, že mu raději zaplatí pokutu za porušení smlouvy ve výši dvou a půl miliardy korun. V pátek se ale podle neoficiálních informací lidé z Orlenu rozhodli, že od smluv ustoupí, pokutu nezaplatí a budou se soudit. Fakt, že za smlouvami stojí korupce, by jim u soudu přinesl vítězství a miliardy. A právě na tomhle motivu staví svou obranu i lidé, o nichž je na nahrávkách řeč. „Jde o provokaci, pomluvy a lži, které se někomu hodí,“ říkají shodně Gross i Babiš a stejnými výrazy se jich zastává premiér Paroubek. Tak jednoduché to ale není. Historie privatizace Unipetrolu a její hlavní postavy naznačují, že může jít skutečně o korupci, a zdaleka ne jen o pět milionů, o které si snad říkal Doležel. Mimochodem tento donedávna naprosto neznámý muž, který šéfoval už Grossově kanceláři na vnitru i na vládě, není zdaleka bezvýznamnou postavou. Podle tiskového mluvčího polské vlády Dariusze Jadowského pozvali Poláci koncem srpna českou stranu na schůzku, aby si vysvětlili aféry kolem Unipetrolu. Poláci postavili tým složený z premiéra Marka Belky, ministra průmyslu Jacka Sochy a šéfa dozorčí rady PKN Orlen Jacka Bartkiewicze. Paroubek proti nim postavil právě Doležela. Podle kuloárových informací proto, že mu věřil, a proto, že Doležel znal ještě z Grossových časů pozadí privatizace a všechny dohody. „Ale ne, já prostě neměl čas,“ říká k tomu Paroubek. „Nešlo o žádná tajná jednání či zametání stop, schůzka je zdokumentována naším velvyslancem. Pan Doležel tam jel jako jakýsi posel a zároveň měl zjistit, jak je to s údajnými výslechy českých politiků.“

Zpět k indiciím, které nahrávají podezření na korupci. Zase se musíme vrátit do historie, tentokrát naší. Jestli se Janu Kulczykovi podařilo ovládnout vedení PKN Orlen s pouhými šesti procenty akcií, je Andrej Babiš jeho tuzemskou obdobou. Vlastní sice podíl jen v některých dceřiných firmách Unipetrolu, ale do nástupu Poláků ovládali holding jeho lidé. Dlouholetý šéf Unipetrolu Pavel Švarc udělal kariéru v Babišem ovládané Lovochemii, ve vedení Unipetrolu zasedli další čtyři lidé, kteří prošli Babišovými firmami. Za šest let, co ovládali podnik jeho lidé, zvýšil Babiš za nevýhodných podmínek pro stát své podíly v některých firmách a pomocí různých obchodních smluv, opět nevýhodných pro stát, se mu podařilo vytáhnout z Unipetrolu každoročně minimálně miliardu korun pro sebe. Vysvětlení těchto obchodů by stačilo na samostatný článek (Respekt už o nich psal v dubnu 2003). Podstatné je, že se to dělo tak dlouhou dobu za nečinného přihlížení vládních politiků, kteří měli podnik kontrolovat přes Fond národního majetku.

Dokonalou ilustrací symbiózy politiků a miliardáře je tři roky stará privatizace Unipetrolu (rámeček). Babiš sám Unipetrol nakonec nekoupil, ale šel do toho znovu. Ovlivnil – jak tvrdí polská média – Babiš přes své politické kontakty výsledek soutěže?

Původně bylo šest zájemců. Je pochopitelné, že vláda vyřadila jako bezpečnostní riziko tři ruské a kazašské firmy, byť nabízely šestnáct miliard korun. Další dva seriózní zájemci odstoupili sami: maďarská MOL se prý dohodla s PKN Orlen výměnou za to, že polská firma jí nebude konkurovat při privatizaci ropného průmyslu v Rumunsku, motivy britské Shell, která nabízela patnáct miliard, nejsou známy, firma médiím odmítá svůj krok vysvětlit, ale v odborných kuloárech se hovoří o tom, že jí bylo českou vládou dáno najevo, že favorizuje Orlen. Žádný přímý důkaz o tom, že by Babiš někoho ovlivňoval, neexistuje. Sice před třemi lety sponzoroval firmu Grossovy ženy Šárky, ale tři čtvrtě milionu, které do toho investoval, nejsou zrovna peníze, které by ovlivnily miliardovou transakci. Podezření o korupci Grosse Babišem nepotvrdily ani telefonické hovory mezi oběma muži, odposlechnuté BIS – jejich obsah je znám jenom důstojníkům tajné služby a ti žádné další kroky nepodnikli.

Vytočili mě

Takže vlastně základním podezřením na korupci zůstává dlouholeté objetí Babiše se sociálními demokraty, kteří víru v někdejšího agenta komunistické rozvědky neopustili ani po všech skandálech kolem „jeho“ unipetrolských privatizací. Do toho vlaku teď naskočil i nový premiér Paroubek.

S privatizací přitom neměl nic společného. Podezření z korupce směřuje jak v Polsku, tak u nás hlavně na jeho rivala Grosse. Paroubek mohl s klidem oznámit – ano, Poláci mají nějaké informace, vyšetřuje to tam policie, u nás nakonec na můj popud teď také, svým lidem věřím a počkám, až se vše vysvětlí, o zákulisí privatizace nic nevím, nebyl jsem u toho. On však místo toho nasadil nejtěžší slovník: „útočící anonymní zájmové skupiny“, „lži“, „pomluvy“, „špína“, „hnus“. „Vytočila mě média, česká a polská,“ odpověděl teď o víkendu na dotaz Respektu, co vlastně ví o aférách kolem privatizací Unipetrolu anebo zjištěních polské prokuratury, že volí tak ostrá slova. „O minulé privatizaci nevím nic, pana Babiše neznám a ta současná privatizace je prostě uzavřená. Jestli se něco vyšetří, budu to samozřejmě respektovat.“

Bydliště: ráj

První privatizace Unipetrolu proběhla v roce 2001 v opačném gardu: hlavní zájemce byl Babiš a menším společníkem Kulczykův PKN Orlen (chtěl pak převzít síť šesti set benzinových pump vlastněných Unipetrolem). Babiš tehdy vyhrál a vláda vypadala asi stejně odpovědně jako člověk odevzdávající své úspory do správy letmému známému, kterého nezná jménem, a neví, kde bydlí. Unipetrol byl totiž přiklepnut firmě Agrofert, o níž její reprezentant Babiš tvrdil, že patří švýcarskému podniku Ameropa. Když vedení Ameropy vlastnictví Agrofertu popřelo, tvrdil Babiš, že většinový podíl v novém vlastníkovi Unipetrolu drží jiná švýcarská firma O.F.I. – ale tato společnost byla jen schránkou ve švýcarském daňovém ráji, v městečku Baar. Zemanově vládě tyhle úskoky nevadily, nicméně Babiš se jí neodvděčil zrovna nejlíp. Slíbených 12 miliard za Unipetrol nikdy nezaplatil a po roce pak byl donucen odstoupit od smlouvy. Jeho chování ovšem nevadilo ani následující Špidlově vládě, která Agrofert pustila do soutěže o Unipetrol znovu, tentokrát pod polskými křídly. A znovu jej nechala vyhrát. Výhru stvrdil pro změnu Grossův kabinet a jeho nástupce Paroubek sklízí ovoce.