Klausovo pravé poledne

Václav Klaus dorazil do poloviny prezidentského mandátu a u té mety je třeba se zastavit. Využít ji k analýze tohoto bezesporu nejschopnějšího českého politika, který z Hradu výrazně ovlivnil chod vlády, nejdůležitějších institucí i naši zahraniční politiku. A který i do usedlých témat zdejší politické debaty dokázal dostat pocity nebezpečí, rizika a strachu z nepřítele.

Konec deštivého srpna 2005. Prezident Václav Klaus je se třemi čtvrtinami občanské podpory zdaleka nejpopulárnější, novináři hýčkaný politik. Nedávno udělil svoji třicátou milost a vetoval třináctý zákon. Změnil podle své vůle Českou národní banku a Ústavní soud a stal se rozhodujícím hráčem během vládní krize. Přestěhoval se z armádní vily zrekonstruované za třicet milionů do hradní vily opravené za 52 milionů korun. V rozhovorech s novináři si stěžuje na premiéra Paroubka, kritizuje ODS za malou aktivitu a vzpomíná na osmašedesátý a svoji nesmělou chuť emigrovat. Cestuje ke svému dalšímu zahraničnímu výjezdu, tentokrát na Island. Tam chválí přírodu, vyzývá své hostitele ke vstupu do Evropské unie (kam Island nikdy nechtěl) a nabízí výčet svých nejnovějších nepřátel: intelektuálové, ochránci lidských práv, feministky, ochránci přírody, vyznavači multikulturalismu, zastánci občanské společnosti, apolitičtí technokraté, internacionalisté, evropanisté a lidé z nevládních organizací. Hned po příletu domů si bere na…