Pohleďme přes Atlantik

Němečtí konzervativci v čele s Angelou Merkelovou jsou na cestě k volebnímu vítězství, zní většinový názor. Co by toto vítězství znamenalo pro zahraniční politiku největšího souseda, jednoho z lídrů EU a spojence v NATO? Nic špatného.

Oživíme vztahy s USA

V parlamentní debatě před hlasováním o důvěře kancléři Merkelová dosavadní kabinet odsoudila: „Ještě žádná spolková vláda nepromarnila důvěru tak jako tato.“ Bilanci vztahuje i na mezinárodní působení rudo-zeleného týmu. Již volební souboj roku 2002 do značné míry rozhodl spor o zahraniční politiku: Gerhard Schröder předem vyloučil souhlas vlády s vojenským zásahem proti Iráku. Riskoval oslabení mezinárodního tlaku na Saddáma, narušení vztahu se spojenci, znemožnil vznik společného evropského postoje – a volby vyhrál.

Ona pachuť se vrátila minulý týden, když se Schröder vložil do ostré výměny názorů mezi Washingtonem a Teheránem ve sporu o íránský jaderný program. Při oficiálním startu volební kampaně SPD požadoval, aby „cesta vojenského zásahu šla ze stolu“. Opozice to podobně jako před třemi lety odmítla coby pokus o populistickou instrumentalizaci. Místopředseda frakce CDU/CSU Wolfgang Schäuble kancléři vyčetl, že ohrožuje vyjednávací pozici Západu – už by se neměl chovat tak, jako by příčina atomového sporu byla ve Washingtonu.

Za touto reakcí se skrývá možná nejdůležitější…