Máme se bát létat?

„Neví, co je strach, neví, co je nebezpečí, neví vůbec nic.“ Takto je ve filmu Johnny English vystižen agent ztělesněný Rowanem Atkinsonem. Ano, kdo absolutně nezná strach, nemá ani pud sebezáchovy a – s výjimkou akčních filmů či zmíněné parodie – končí obvykle špatně. Pud sebezáchovy je naprosto racionální, ba evolučně progresivní. Jenže samotný strach se opírá o veskrze iracionální pocity a žádná statistika s tím nehne. Doložily to poslední týdny, kdy dopravní letadla padala jako zralé hrušky či se ocitla na hraně katastrofy – Toronto, Sicílie, Řecko, Venezuela, Budapešť. Právě proto už nejde jen o racionalitu a statistiku, o lékařské diagnózy typu aerofobie. Do věci se vložila Evropská komise, která chce do konce roku vypracovat seznam rizikových leteckých společností, respektive je „ocejchovat“ podle míry nehodovosti a spolehlivosti. Nechceme-li tedy coby pasažéři napodobit přístup Rowana Atkinsona, čeho, proč a kdy se bát?

Bojme se vlézt do auta

Statistika hovoří zdánlivě jasně. Vzhledem k rostoucí intenzitě leteckého provozu padají letadla v průměru čím dál tím méně. Jenže například doyen statistiků na pražské přírodovědě profesor Korčák uváděl studentům (jak se alespoň tradovalo) svou první přednášku slovy: „Statistika je děvka. Nechává se od každého znásilňovat.“ Něco na tom je. Jinými slovy, statistika skýtá značný…