Dopisy

Čepička si důchodu užíval

Autor Viktor Šlajchrt mě docela pobavil poslední větou jinak dobrého sloupku o Alexeji Čepičkovi (Manažer gottwaldovského teroru, Respekt č. 33/2005). Píše, že Čepička odešel do invalidního důchodu, „v němž s celkem bídným příjmem živořil dalších třicet let“. Jako obyvatel sousedního domu v Senohrabech v sedmdesátých a osmdesátých letech mohu ujistit, že o takovém „živoření“ si naprostá většina obyvatel ČSSR mohla v té době nechat jen zdát. Pompézní vila z konce 19. století v upravené zahradě rozhodně není místem pro živoření (mimochodem – ve štukovém průčelí tohoto „zámečku“ je busta Karla Havlíčka Borovského a heslo BARVA MOJE ČERVENÁ A BÍLÁ, HESLO MOJE POCTIVOST A SÍLA). V době, kdy oprava domu byla pro většinu lidí, kteří nejsou sami řemeslníky, neřešitelným problémem, nechával Čepička pravidelně nákladně opravovat své sídlo. Jeho „bídný příjem“ představoval důchod, který nebyl vyplácen běžným způsobem přes poštu, ale doručoval jej zvláštní kurýr. Neberte mou poznámku jako dodatečný štěk závistivého souseda v době, kdy už se to smí, ale jako pár slov pro doplnění a pobavení. Čepička mně byl vlastně ukradený už tehdy.

Michal Tomek, Senohraby

Výstavba D8 a zákon

Uvítal jsem, že si Respekt ve svém článku v č. 33/2005 také všiml nesrovnalostí při zadávání veřejné zakázky na stavbu…