Dobří koně se vracejí

Michaelu Bláhovou stálo splnění životního snu třiapadesát tisíc korun a nemůže si ten obchod vynachválit. „Jsem šťastná,“ říká. Podobný pocit mají další tisíce lidí, kteří se tu ročně rozhodnou stát hrdým majitelem koně.

„Ještě před pár lety bych tomu nevěřila, ale teď je to skutečnost a je to báječné,“ říká vedoucí jihlavské prodejny obuvi Michaela Bláhová (24), v civilu šťastná majitelka čtyřletého Valora. Kromě zmíněných desítek tisíc ji přijde na stovku denně za pronájem stáje. Michaela u něj tráví každý den dvě až tři hodiny – jezdí na něm a trochu ho i trénuje, aby nebyl „jen špacírák“. „Je to časově i finančně náročné,“ říká jezdkyně. „Ale naplňuje mě to, dělá mi to radost.“

Michaela je jedním z tisíců Čechů, kteří se v posledních letech rozhodli pořídit velké a náročné zvíře – koně.

Ještě na začátku dvacátých let minulého století by patřili skoro k většině: v tuzemsku tehdy běhalo a pracovalo téměř 400 tisíc koní a ještě počátkem šedesátých let čtvrt milionu. Ale v roce 1990 čítala česká koňská populace jen sedmadvacet tisíc kusů. „Před revolucí nemohli koně sehnat ani dřevorubci, museli si je vozit z Polska,“ vzpomíná šéf statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Českého statistického úřadu Jiří Hrbek na dobu, kdy ze znárodněných polí vytlačila koně technika a v soukromí…