Fotografie holocaustu neskončily s osvobozením vyhlazovacích táborů. Téma přitahuje i postmoderní generaci umělců, která válku nezažila, ale chce k ní říct své.
V nejužším slova smyslu se pojem fotografie holocaustu samozřejmě vztahuje výhradně k autentickému obrazovému svědectví z doby druhé světové války. Jenže od sedmdesátých let minulého století jsme svědky zajímavého fenoménu: v médiu, s nímž si často spojujeme věrný záznam reality, se historické téma vrací. Zpracované rozmanitými způsoby, fotografy, kteří se narodili po válce, ale dovedou dějinnou tragédii vidět z nové perspektivy. Jedním z nich je i Američan Elliot Ross, jehož soubor Yehudith nyní vystavuje Pražský dům fotografie.
Psát básně ? Proč ne
Rossův koncept dobře ukazuje, jak jde téma holocaustu uchopit v současnosti. Autor fotografuje portréty amerických Židovek, které stejně jako on sám genocidu nezažily, a jejich prostřednictvím se snaží vystihnout úděl ženských obětí šoa. Role dívek a žen na jeho černobílých inscenacích připomíná úlohu hereček, které se před objektivem stylizují do postav obětí. Veškeré stopy současnosti (například oblečení) jsou potlačeny, zůstávají časově nezakotvené výrazy, gesta a dramatické osvětlení, takže atmosféra pružně pendluje mezi dneškem a dobou před šedesáti lety.
Projekt Elliota Rosse není nezajímavý, ale v kontextu fenoménu fotografie holocaustu po válce rozhodně nijak nevyniká. Navzdory názorům, že jde o látku, která…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
