Glosa

Bůh se vrací a vzal na sebe podobu Francouze kabylského původu, jehož občanské jméno zní Zinedine Zidane. Podobně lze vnímat atmosféru, jež ve Francii vypukla po Zidanově strohém prohlášení: „Je reviens, vracím se.“ Stejnou vlnu nadšení, radosti a vzpomínek na dny slávy Francouzi naposled zažili snad při obdobně lakonickém sdělení císaře Napoleona, když vystoupil z lodě připluvší z ostrova Elby. Jak to ale skončilo, víme všichni velmi dobře.

Co se od světově proslulého fotbalového virtuose očekává? Měl by svou nápaditostí nejenom oživit fádní hru národního mužstva (Francouzi v kvalifikační skupině na mistrovství světa porazili pouze Kypr a Faerské ostrovy a momentálně jsou čtvrtí za Švýcarskem, Irskem a Izraelem), ale navíc i probudit sebevědomí země zatížené miliardovými státními dluhy, armádou nezaměstnaných, nepružnou ekonomikou, ztrátou důvěry k politickým elitám, frustrací z olympijského vítězství Londýna na úkor Paříže, a dramaticky rozpolcené v otázce spojené Evropy.

V tomto duchu na výše zmíněná dvě slova okamžitě reagovala většina osobností politického i veřejného života (prezident, předseda vlády, poslanci, novináři, umělci), pařížská burza (akcie společností Carrefour, Orange, Adidas, hlavních sponzorů národního mužstva, vyletěly nahoru) i 69 % dotazovaných Francouzů, kteří označili Zidaneho rozhodnutí za výjimečnou událost. Stejně jako tisk komentující návrat fotbalového kouzelníka nefotbalovými titulky: „Zidane oživil naděje lidu…