Lidský život a lidská práva

Zastřelit nevinného je průšvih. Do tuhého půjde, až zprávy o atentátech přehluší debatu o náhodných obětech.

Jeden londýnský mrtvý z předminulého pátku vyvolal větší mediální debatu než 58 mrtvých ze 7. července – což je dobře. Stalo se to, co se dříve či později přihodí v každé válce. Policisté, nota bene v civilu, zabili při honbě za teroristy nevinného brazilského elektrikáře. Je to přijatelná cena za válku, respektive za vítězství v ní? To je mnohem zásadnější otázka než samotné rozhodování, zda do oné války jít – alespoň v euroamerické civilizaci.

Předem je třeba vyjmenovat základní, byť známé axiomy. Zápas s terorismem není z oblasti kriminální, ale válečné. A kdo vyžaduje válku zcela bez civilních obětí, je de facto proti obraně jako takové. Každá válka přináší civilní oběti – bohužel, ale je to prostě tak. Na úrovni pouliční potyčky to Česku počátkem 90. let předvedl sochař Pavel Opočenský, když na ulici zabil skinheada. Chtěl ho ten skin zavraždit? Podle pozdějších rozborů zřejmě ne, ale svým chováním dal příčinu k likvidační reakci. Na úrovni frontové to pak předvádějí zejména Američané a Izraelci.

V roce 1999, za bombardování Kosova, spojenci (Američané) zasáhli vlak jedoucí po mostě. Vezl srbskou munici? To si mysleli plánovači. V realitě vezl uprchlíky. O tom, proč byly zmařeny jejich životy, se pak rozjela podobná debata jako na přelomu let 2001…